hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

22. 10. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Ukážme si svoje CITY: Výstavba v Bratislave

Bratislava nahlas!

Voľné združenie bratislavských občianskych a ochranárskych organizácií a A4 – nultý priestor si Vás dovoľujú pozvať na diskusné fórum Bratislava nahlas!, ktoré sa uskutoční v pondelok 14. 3. 2005 o 19.30 hod. v A4 – nultý priestor (bývalé Véčko), Nám. SNP č. 12 v rámci voľnej série diskusií Ukážme si svoje CITY s témou: Výstavba v Bratislave. Diskusia s predstaviteľmi mesta o tom, kam sa uberá súčasná výstavba a územné plánovanie v Bratislave.

(11. 03. 2005)



Linka na dnes



Jedlo miesto zbraní

Ľudia, ktorí kŕmia hladných. Nie, naozaj. Slovenská „pobočka" Food Not Bombs, organizácia, či skôr veľmi voľné združenie, ktorá vyvára vegánsku stravu pre ľudí žijúcich na ulici či inak postihnutých, aj ako výraz odporu voči vojne.



Marx a sovětský komunismus


Milan Valach

vydané 20. 12. 2005 • prečítané 11354x
formát na tlač



Táto esej je kapitolou z knihy Milana Valacha Marxova filozofie dějin. Autor v knihe podáva výklad teoretických koreňov Marxovej filozofie a zaraďuje ju do dobového sociálneho kontextu, ktorý je zároveň predstavovaný jako hlavný motív Marxovho myslenia. Záver textu je venovaný stále aktuálnemu významu Marxovej filozofie. V kapitole, ktorú dnes zverejňujeme, sa autor zaoberá vzťahom Marxovho myslenia k boľševickej revolúcii v Rusku. Všetkým, ktorí majú na Marxa utvorený názor bez toho, aby ho niekedy čítali, vrelo túto publikáciu odporúčame ako užitočný úvod.


Každá interpretace Marxovy filozofie je poznamenána reflexí naší totalitní zkušenosti a vytváří základní interpretační východisko, které může velmi podstatně ovlivnit naše vnímání Marxe samotného. Je všeobecně známo [18], že se Lenin vydával za Marxova pokračovatele a ve své knize Stát a revoluce se snaží dovolávat jeho práce o zkušenostech Pařížské komuny. Marx zde píše o stručném nástinu národní organizace, který Komuna vypracovala. Stará centralizovaná vláda měla ustoupit samosprávě výrobců. Komuna se měla stát politickou formou i té nejmenší vesnice. Tyto vesnické komuny měly posílat své delegáty do okresních shromáždění. Delegáti měli být kdykoliv odvolatelní (zdůraznil M.V.) a měla je zavazovat přesná instrukce jejich voličů. Ústřední vládě by tak zbyly nemnohé funkce, i když důležité. „Místo aby všeobecné volby jednou za tři nebo šest let rozhodovaly o tom, který člen vládnoucí třídy má lid v parlamentě zastupovat a potlačovat, mělo všeobecné volební právo sloužit lidu organizovanému v komuny tak, jako individuální volba slouží kterémukoli zaměstnavateli při výběru dělníků a vedoucích pro jeho podnik. Vždyť je dobře známo, že společnosti právě tak dobře jako jednotlivci dovedou ve svém praktickém podnikání svůj omyl brzy napravit. Na druhé straně nemohlo být duchu Komuny nic cizejší než nahrazení všeobecného volebního práva hierarchickou investiturou“ (Sp. Sv. 17, str. 374-375). Jednalo se tedy o radikálně demokratickou organizační formu (Ballestrem, str. 151). Podle některých současných interpretů představuje Marxova ideální společnost „nejextrémnější verzi čisté a prosté libertariánské společnosti“ (Sartori, str. 450). Záměrně zde citujeme z Marxe tatáž místa jako Lenin ve Státu a revoluci; aby bylo zřejmé, že idea centralizované společnosti, totalitní diktatury, není Marxova, ale Leninova. Rozdíl je tak velký, že se stává zřejmé, že Lenin je buď zcela zaslepen svými vlastními představami, anebo otevřeně lže. Ještě později, v roce 1920, hovoří o úloze komunistické strany jako o „diktatuře organizované uvědomělé menšiny“ (Lenin, Sp. Sv. 31, str. 231) a o „přísně centralizované společnosti, společnosti centralizované jako pošta“ (Lenin, Stát a revoluce, str. 78).

V této otázce se Lenin liší od Marxe nejméně ve třech bodech:

1. V Marxově díle není nic o straně coby předvoji revoluce.
2. Není tam také nic o straně jako zdroji, či dokonce tvořitelce třídního uvědomění proletariátu.
3. Marx nikde nemluví o monolitické straně s tím, že by ostatní strany byly zakázány, nebo dokonce likvidovány (Svensson, str. 95).

Mohli jsme již vidět, že tyto Marxovy názory byly dány jeho materialismem, v němž určující roli hrál skutečný, každodenní život lidí. Jejich vědění o tom, jak žijí, je pak jejich sebe-vědomím, věděním o sobě jako o určitým způsobem žijící a jednající bytosti. Vědění o sobě jako sebe-vědomí je takto primárně určováno způsobem života, i když následně má samo na tento život vliv. Určující jsou především materiální poměry (sem patří i technologie, jež je k dispozici) rozhodující o charakteru lidské práce i o charakteru vztahů mezi lidmi při této práci, a v důsledku toho i o celkovém způsobu lidského života. Ke změnám každodenního života, k vývoji lidské společnosti dochází díky rozporům, jež jsou obsaženy především opět v těchto materiálních poměrech. Proto podle Marxe dělnická třída nepotřebuje uskutečňovat ideály, ale jen uvolnit prvky nové společnosti, které se již vyvinuly v lůně hroutící se staré společnosti (Sp. Sv. 17, str. 378). Jinak řečeno, dělnická třída si uvědomí – pozná své vlastní zájmy a toto poznání-vědomí se stává věděním o tom, co je třeba a co je již možné učinit (podrobněji viz výše), aby bylo odstraněno utrpení, jemuž jsou dělníci vystaveni.

Marxův komunismus, v tomto textu jen hrubě načrtnutý, není cílem lidstva, ale jen prostředkem k osvobození člověka a zlidštění poměrů ve společnosti (viz Marx: Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844, str. 104). Není tedy žádnou nejvyšší ideou, nejvyšším dobrem proletariátu, jež mu přinášejí jeho zachránci shůry, ale je metodou a cestou vlastního sebe-osvobozování. Prvním krokem na této cestě je vydobytí demokracie (Marx, Engels: Manifest komunistické strany, str. 51). Již uvedené řádky stačí k tomu, abychom si uvědomili, že podle Marxe by byl Lenin idealista, který považuje za určující ideje a jejich nositele (stranu, ideology), a nikoliv materiální poměry a z nich rostoucí zájmy jako Marx.

Mohli bychom vznést námitku, že v tom podstatném, v otázkách vlastnictví, se Lenin a bolševici vůbec přece jen Marxovými názory řídili. Výše jsme načrtli Marxovu teorii vykořisťování, z níž vyplývá, že čím více dělníků kapitalista zaměstnává, tím větší část nezaplaceného bohatství získává. Jeho majetek je tedy z rozhodující části nezaplaceným plodem práce jeho zaměstnanců a z hlediska spravedlnosti by měl náležet jim. Z tohoto lze ovšem odvodit jen požadavek na převedení tohoto bohatství do rukou právoplatných vlastníků, to jest jeho tvůrců, kterými jsou dělníci a zaměstnanci daného podniku, a nikoliv do rukou mocenské elity, jak to učinili bolševici.

Podle historika Pipese dokonce „Lenin uspěl právě proto, že se neohlížel na marxistické skrupule“ (Pipes, str. 371), jako byl například klíčový princip marxismu o rozhodující úloze proletariátu, který nemohl být uplatněný v tak průmyslově nerozvinuté zemi, jakou bylo carské Rusko. „Vzhledem k těmto skutečnostem musí být ideologie považována za vedlejší faktor (...) nikoliv za souhrn principů, které určují chování (...)“ (tamtéž).

Co však vede Lenina k tomu, aby se hlásil právě k této filozofii?

Marxismus oslovoval především revolučně naladěnou inteligenci a dělníky. Motiv soucitu s trpícími, o němž jsme se již zmínili, mohl v marxismu nalézt své radikální vyjádření, a také je zde nacházel, protože právě on nabízel nejúplnější a nejradikálnější projekt osvobození nejen dělnické třídy, ale všech lidí vůbec. Na druhé straně oslovit tyto revoluční skupiny bylo proto možné právě jeho prostřednictvím.

Lenin netoužil po osobní slávě, všechny projevy zbožňování mu byly protivné. Zřejmě se však považoval za spasitele trpících, proroka nového světa a dějinami vyvoleného osvoboditele proletariátu (Liberda, str. 72, obdobně i Hitler se považoval za vyvoleného prozřetelností). Podle dobových svědectví byl člověkem laskavým ke svým podřízeným, s dobrým vztahem k dětem. Avšak k těm, kteří s ním nesouhlasili, nebo dokonce byli jeho odpůrci, byl nemilosrdný. Souhrnně řečeno: měl způsoby laskavého, ale přísného otrokáře (tamtéž, str. 77-78).

Marxův radikálně demokratický projekt byl přečten očima lidí, vyrostlých v podmínkách carské despocie, v níž byl „samoděržavnyj“ car hlavou státu i církve. Sebeosvobození bylo proto čteno jako vedení osvícenými, morálními spasiteli. Podobné důvody a motivy vedly i u nás ke stejnému čtení.

Doložme toto tvrzení [19] několika poznámkami o struktuře komunistické ideologie. Ta má nejméně dvě roviny. V té první a široce propagované se hlásí k:

· pozitivním hodnotám neseným projektem šťastného života v budoucnosti
· víře v budoucnost
· odstranění utrpení, ať již způsobeného bídou nebo útlakem
· odmítnutí války – mír je důležitou hodnotou; pokud je nutný boj, pak jen proti těm, kteří z důvodů svých sobeckých zájmů brání vzniku tohoto nového světa
· svobodě
· rovnosti
· solidaritě, nejen vnitroskupinové, ale se všemi utiskovanými, vykořisťovanými a trpícími lidmi na celém světě – těch je absolutní většina
· přátelským vztahům mezi lidmi a humanistickým morálním hodnotám vůbec, které jsou důležitější než peníze a moc
· tvůrčí práci, jež je smyslem života a podstatnou morální hodnotou
· lidskému společenství, jehož řízení je věcí všech.

Avšak všech těchto velmi dlouhodobých a pozitivních cílů lidstva, naplnění těchto radikálně humanistických a demokratických ideálů je možné dosáhnout, jak ví každý pozorný čtenář Fideliovy knihy Řeč komunistické moci; jen když vedoucí silou ve společnosti bude komunistická strana.

To proto, že jen ona, přesněji její nejvyšší představitelé, díky svému mimořádnému vědění, které nemá nikdo jiný ve společnosti, zná cestu vedoucí k vybudování socialismu. Z toho ovšem také vyplývá, že je jen jedna pravda, a to ta, kterou stanovuje autorita komunistické strany.

Socialismus je dobrem, což se zdá být nepochybné na základě první výše uvedené roviny ideologie. Tudíž, kdo je proti socialismu, je pro zlo. Avšak cestu k tomuto dobru zná jen skupina vyvolených, jak velmi pěkně ukazuje Petr Fidelius ve výše zmíněné publikaci. Rozpory uvnitř komunistické strany [20] a nutnost zachovat jednotu ideologického zdůvodnění její moci, tj. onu znalost pravdy dějin a nejvyššího dobra, vedou k tomu, že procesem jaderné redukce, tj. redukce na samotné jádro komunistické strany, se tímto jádrem, a tím i komunistickou stranou samotnou, musí stát jen jeden z nich, a to generální tajemník. Z toho pak již snadno odvodíme, že kdo je proti generálnímu tajemníkovi, je proti nositeli dobra, a tudíž je sám nositelem zla hodným opovržení, nenávisti a popravy (tuto logiku nezakrytě hlásal Platón).

Srovnáním komunistické ideologie s ideologií nacistickou, což se dnes rovněž hojně dělá, uvidíme několik podstatných rozdílů. Nacistická ideologie hlásala zhruba toto

· šťastná budoucnost čeká jen vyvolenou rasu[21];
· ta ji dosáhne válkou, která má sama o sobě kladnou morální hodnotu;
· méněcenné rasy budou buď vyhlazeny – Židé a Romové, nebo částečně vyhlazeny, zbytek zotročen - Slované;
· panská rasa takto nastolí svou absolutní moc nad nimi;
· rozhodování je věcí vyvoleného vůdce, který rozhoduje autoritativně;
· ctností árijce je poslušnost a věrnost vůdci.

Obě ideologie se tedy shodují v tom, že cesta ke šťastné budoucnosti je možná jen tehdy, když obyčejné – nekompetentní lidi povede vůdce, tj. odborník na to, co je pro ně dobré. Z tohoto hlediska leží tedy kořeny totalit v autoritářství (srovnej Fromm, E.: Strach ze svobody). Tento stereotyp přechází ze středověku – poslušnost světské a duchovní vrchnosti s povinnou vírou v jedinou pravdu – až do dnešní doby, a to s katastrofálními následky – totality, masové vyhlazování ideově a rasově nevhodných, morální rozpad společnosti atd.

Je paradoxní a varující, že s pádem „reálného socialismu“ se opět oslavují vlastní kořeny totalitního smýšlení a chování: úcta k autoritě, společenská nerovnost mezi lidmi a poslušnost, oddanost hlasatelům jediných a nejvyšších pravd. Vlastně se zde ukazuje obrovská setrvačnost dějin a snad i potvrzuje pravda Marxovy teorie: skutečnou změnu není možné nadekretovat shora, k té musí společnost sama dospět, svobodu nelze vyvážet na tancích a vnucovat druhým (ono pak již nejde o svobodu), tu si musíme vybojovat sami.

Již toto hrubé srovnání obou totalitních ideologií ukazuje nejen jejich shody, ale i rozdíly. Kdo se hlásil ke komunismu, mohl se k němu hlásit s přesvědčením, že bojuje za humanistické morální hodnoty a svobodu pro všechny lidi. Morální hodnocení takto upřímně věřících komunistů musí být proto jiné než morální hodnocení upřímně věřících nacistů.

Avšak druhá rovina komunistické ideologie hlásající kult osvícených vůdců a bezvýhradnou poslušnost vůči nim, případně vůči jimi reprezentované, spíše v nich zosobněné straně, tedy rovina i v evropském myšlení tradiční, ukazuje na jejich vnitřní nedospělost, na jejich potřebu silné autority, která je bude ochraňovat a která je povede. Praxe totality pak ukázala, že morální ideály se stávají nedůležitými a charakter moci ve straně naopak podstatným a pro praxi určujícím. To by mohlo sloužit jako důrazné varování dějin pro všechny, kteří se nechávají oslnit ideály natolik, že zapomínají na kritickou důležitost jejich apriorní nedůvěry vůči každé moci. I vůči moci jejich církve, vlastní skupiny a strany.

Komunistická strana měla být proto za všechny své zločiny zakázána již v roce 1990. Tato organizace má na svědomí mnoho životů, rozsáhlou morální devastaci českého národa a šířila zločineckou ideologii založenou na kultu osobnosti a právu jedné strany vládnout všem občanům bez ohledu na jejich vlastní přání a názory. Za tímto svým hanebným účelem zneužila tisícileté lidské sny o spravedlivé společnosti bez bídy a útlaku, o životě ve svobodě a vzájemné pomoci, když slíbila uskutečnění tohoto ideálu pod podmínkou, že se jí každý bezvýhradně podřídí. Avšak místo uskutečnění tohoto demokratického a humanitního, ve skutečnosti tedy levicového ideálu nastolila hierarchickou vládu nomenklaturních kádrů, kteří sami sebe označili za lidi jiné, všem ostatním nadřazené kategorie. Komunistickou stranu je proto nutné považovat ve skutečnosti za stranu pravicovou. Ve své podstatě byla definována již Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu jako pravicově socialistická. Což je mimochodem i geniální předpověď fašismu. Fašisté (nezaměňovat s nacisty) a komunisté mají tedy hodně společného, i když ne vše. Jedná se spíše o průnik ne zcela totožných množin. Bylo tedy více než dost důvodů zakázat KSČ. Avšak nestalo se tak!

Ta stejná věc je již něčím jiným, změní-li se kontext. Požadovat dnes zákaz KSČ-M či její ideologie není proto opožděným bojem za demokracii, ale snahou o potlačení svobody slova, tedy něčím antidemokratickým. Třídní boj, který tak vadí některým jedincům, že podávají trestní oznámení na každého, kdo se o něm zmíní, popisovalo mnoho filozofů před Marxem, mimochodem i mnoha pravicovými aktivisty oblíbený Platón. Budeme tedy zakazovat filozofy a zamlčovat existenci třídního boje v dějinách, abychom se nedostali před soud? Je toto cesta k demokratičtější společnosti, nebo spíše k pravicové diktatuře? Odpověď je jasná.

Tito zuřiví antikomunisté nejsou schopni nabídnout veřejnosti žádná pozitivní řešení dnešních problémů. Nemají žádnou demokratičtější alternativu k dnešní selhávající zastupitelské demokracii ani ke kapitalistickému systému se všemi jeho absurditami, jakými je např. pálení obilí v hladovějícím světě (skutečně zvažovaná možnost v ČR v roce 2005) a enormní vojenské výdaje (tamtéž). Nabízejí jen „morální kredit“ svých „bezúhonných“ osobností stvrzovaný nekompromisním bojem proti stínům včerejška. Nabízejí tedy nenávist a kult osobnosti, při zachování stávajícího systému, spíše však při zdůraznění jeho nedemokratických prvků.

Avšak vše má ještě hlubší motivy, než jaké představuje snaha několika pokrytců o zviditelnění prostřednictvím boje proti dnes slabému komunistickému nepříteli. Tyto hlubší příčiny lze nalézt při pozornějším zkoumání vývoje za posledních 15 let. Tehdy, v roce 1989, jsme si mysleli, že jsme konečně získali svobodu. Jenže tomu tak není. Proč?

Již krátce po revoluci se začal zdůrazňovat význam mocenských elit oproti revoltujícím zástupům na ulicích a náměstích. Význam tohoto gesta i následných, shora diktovaných rozhodnutí, byl: Dáme vám svobodu, ale zase ne tolik, abyste nám mluvili do vládnutí a rozdělování majetku. Pro dosažení tohoto cíle bylo ale nutno překonat rezidua výše zmíněného levicového ideálu, což se dařilo mimo jiné díky tomu, že se oficiální komunistická ideologie interpretovala ve sdělovacích prostředích jako pravdivý obraz totalitního režimu. Lid chce být klamán, praví klasik, a tak také klamán je. Stále znovu a znovu. Aby všechny operace ustavení nových mocenských a vlastnických elit proběhly úspěšně, bylo nutné udržet veřejnost v apatickém klidu a nejitřit revoluční nálady radikálním opatřením, jakým by jistě byl zákaz KSČ. Jakmile se pánové a dámy dostali k moci, již jim revoluční nálady veřejnosti překážely a představovaly pro ně hrozbu. Zachování KSČ mělo pro ně mimo to neodolatelný půvab. Existence KSČ, později tedy KSČ-M dokázala účinně blokovat vznik autentické levice a dávala těmto staronovým elitářům do rukou účinný prostředek k diskreditaci levicových ideálů.

Zákaz KSČ by jistě vyvolal i vášnivé diskuse o jeho spravedlnosti či nespravedlnosti, které by vedly či mohly vést nebezpečně blízko k analýze podstaty komunistické moci a komunismu samotného. Nový režim, v němž nyní žijeme, a jeho strůjci se totiž zase až tak moc nechtěli rozejít s vládou nad občany, s vyšachováním lidu ze skutečného podílu na moci. Neboli i komunismus a kapitalismus jsou do jisté míry překrývající se množiny, kde vedle rozdílů jsou i shody.

Charakter vztahu zaměstnance a zaměstnavatele má podle R. Dahla stále feudální podobu. Na trhu se nesetkávají rovnoprávní partneři se stejnou vyjednávací silou, ale kapitálově silný zaměstnavatel stojí proti mase navzájem si konkurujících a kapitálově nevybavených, tedy hrozbě materiální nouze vystavených uchazečů o práci. Tento opět hierarchický model mezilidských vztahů však již nemá onu, alespoň zdánlivě, monolitní povahu komunistické vlády. Zaměstnavatelé, shodní ve své snaze zachovat tuto společenskou nerovnost, jsou rozdílní v celé řadě svých dalších cílů. Tato rozdílnost ve shodě si vyžaduje pluralitní politickou reprezentaci, jejímž prostřednictvím mohou kapitálově silné skupiny vyjednávat o věcech pro sebe důležitých z hlediska řízení státu. Avšak není v jejich zájmu připustit k tomuto vyjednávání občany samotné. Proto také měla demokracie při svém vzniku formu demokracie jen pro bohaté, a to díky majetkovému censu, který vylučoval z práva volit nemajetné, tj. obrovskou většinu společnosti. Všeobecné volební právo bylo prosazeno přes jejich odpor a představuje určitou, ale ve skutečnosti, jak nyní dobře vidíme nejen u nás, ale i ve Velké Británii a jinde, jen malou systémovou výzvu. Dnes již jen pomáhá udržet iluzi demokracie. Tato iluze byla užitečná zvláště v době, kdy se zdálo, že ke kapitalismu existují alternativy, a kdy ještě nedošlo k tak rozsáhlému otevření trhů a zdrojů na východě, tj. v bývalém Sovětském svazu a Číně. Hrozba socialistické alternativy nutila k větší míře předstírání demokracie a rozdělování společenského bohatství, než je tomu dnes, kdy se zdá, že se všechny alternativy zdiskreditovaly, a kdy se otevřely nové možnosti pro maximalizaci zisku.

Soustředěný útok pravice je celosvětový a naše události jsou jen částí tohoto procesu umožněného i současnou ideovou bezradností levice. Avšak pravice není jednotná. Vedle volnotržní pravice, zdráhám se užít slova liberální, vystupuje do popředí i pravice konzervativní snící sen o obnovení starých, předmodernizačních poměrů s vládou rodové šlechty a požehnáním církve. Právě tato pravice má blízko k používání moralistních klišé a ke zneužívání vznešených slov k naprosto nevznešeným účelům. Proti pravici „volnotržní“ staví do popředí morální a rodinné hodnoty a nesmiřitelný boj proti KSČ. Tato pravice měla vždy blízko k různým autoritativním a často také přímo fašistickým režimům, což dokazují příklady předválečného Španělska, Portugalska, Itálie, Rakouska, Maďarska, Slovenska, v pozdější době pak Chile.

Ať již si to protagonisté různých protikomunistických kampaní uvědomují či ne, právě tímto směrem nás posunují.

Výše zmíněný charakter mezilidských vztahů v rámci kapitalistického podniku vytváří u zaměstnanců návyk podřizovat se nedemokratické autoritě a vyvolává u nich pocity odcizení. Konzumní společnost, vlastní produkt kapitalistického systému, je morálně vyprázdněná a není schopna nabídnout lidem pocit sounáležitosti, který vnitřně silně potřebují. Kombinace kapitalismem rozeného autoritářství s pocitem vnitřní prázdnoty vyvolává touhu po zaplnění tohoto vakua silnou a „laskavou“ autoritou, která poskytne pocit jistoty a dává možnost překonat osamělost v sounáležitosti s touto autoritou. Tuto roli dokáží dobře hrát vůdci různých sekt i etablovaných autoritářských církví.

Takto silnou a autoritářskou církev ale potřebují občas i kapitalisté sami, neboť jim vždy dodávala náboženské posvěcení a legitimizovala nerovnost mezi lidmi jako přirozenou, danou přímo bohem. Mnozí kritici katolické církve se soustřeďují na pedofilní skandály kněží, na její, v podstatě bezohledný postoj vůči antikoncepci, ale to vše jsou jen symptomy hlubší a podstatnější vady. Celibát byl zaveden nejen kvůli ochraně nedělitelnosti majetku církve, na nějž by si jinak dělali nárok dědicové ženatých kněží, ale především kvůli větší míře ovládání kněží, jejich většímu podrobení církevní hierarchii. Obdobně zákaz antikoncepce není výrazem starosti církevních hodnostářů o prospěch jejich oveček, ale mimo jiné i snahy o totalitní kontrolu i nejintimnějších částí lidského života. Že se církevní hodnostáři neobtěžují ptát se svých věřících na jejich názor nejen v této otázce, ale prakticky v žádné, že jim nedovolí, aby formulovali stanoviska své církve ve svobodné diskusi a zjišťovali je na základě hlasováním vyjádřeného většinového názoru, je známá skutečnost. My vás přivedeme do ráje, když se nám bezvýhradně podřídíte, slibuje svým věřícím církevní hierarchie. Je zřejmé, že katolická církev je především církví autoritářskou, které vychovává své věřící v duchu kultu osobnosti a poslušnosti vůči nadřízeným. Sama její podstata je protidemokratická. Především proto měla tolik společného s fašistickými a klerofašistickými režimy (z blízkého okolí připomeňme Rakousko a Slovensko). Barokně nechutné představení papežova pohřbu mělo posílit právě tyto charakteristické rysy katolické církve a vyvolat hysterii nekritizovatelnosti posvátné či co nejrychleji za svatou vyhlášené osoby. Nejedná se o nic jiného než o projev mocichtivosti Vatikánu, jak jej již před delším časem charakterizoval teolog H. Küng. Takovéto hierarchicky organizované církve, nejen tedy katolická, nejsou výzvou světské moci, a to především proto, že jí vždy byly a stále ještě jsou i ony samy. Že o tuto moc z větší části přišly, není výsledkem jejich vlastního osvícení, ale následkem porážky v boji o moc nad společností, s níž se dodnes nesmířily.

Vzhledem k dosud uvedenému dostáváme prostor přibližně čtyř protínajících se, ale ne totožných množin, a to množiny vyjadřující podstatu a ideologii komunistickou, množinu téhož fašistickou, pak rovněž kapitalistickou a konečně čtvrtou množinu autoritářských církví. Společným prostorem všech je autoritářství. Odsuzující občany do role ovládané, vykořisťované a bezmocné většiny. (Podobnou souvislost ukazuje Lipset v citované knize na str. 107-108. Zde jsou uváděny sice již starší, ale velmi zajímavé výzkumy poukazující na pozoruhodnou shodu regionů se silnou, až fundamentalistickou religiozitou a současně s velmi silnými komunistickými stranami. Obě skupiny, fundamentalisté a komunisté, pak usilovaly o hlasy stejných voličů.) Společným rysem komunistů a katolické církve je navíc kult osobnosti, bez něhož nejsou tyto struktury schopny vytvořit dostatečně silný emocionální náboj potřebný k ovládání citů a myslí svých poddaných. Můžeme proto říci, že komunistické strany představovaly v dějinách v podstatě hierarchickou církev, redukovanou na svůj pozemský základ. Proto také tolik podobnosti v míře a motivaci krutostí, jichž se tyto mocenské církevní a komunistické struktury a je tvořící a jim oddaní funkcionáři v dějinách dopouštěli.

Osvobození od totality proto předpokládá nikoliv osvobození se od toho či onoho jména a symbolu, ale především od myšlenkových a hodnotových stereotypů v našem vlastním myšlení a současně s tím i ode všech hierarchických mocenských struktur, které tyto stereotypy vytvářejí a stále reprodukují.

Poznámky

[16] V Německé ideologii, z níž jsme již citovali, je ještě nazývají výrobními styky (str. 35).

[17] Proces zespolečenštění výrobní činnosti má podle Marxe vést i k zespolečenštění vlastnictví, ale co to má konkrétně znamenat, jakou praktickou formu má mít organizace a řízení výroby, to nikdy nenapsal a ani napsat nemohl. Logika jeho filozofie dějin byla totiž taková, že dějiny se neřídí myšlenkami, ani Marxovými, ale vývojem výrobních sil. Celá jeho práce byla založena na snaze odhalit zákonitosti tohoto vývoje. Avšak ani jejich znalost neumožňuje řídit tento vývoj. „I když se společnost dopídí přirozeného svého vývoje… nemůže ani přeskočit, ani oddekretovat přirozené fáze vývoje. Ale může zkrátit a zmírnit porodní bolesti (Kapitál. Předmluva k prvnímu vydání, str. 19).“ To je vše.

Předvídat budoucí podobu socialismu, jeho konkrétní formu, by bylo možné jen tehdy, kdybychom již znali tyto zákonitosti a měli současně již dostatek faktů o zárodcích budoucí formy společnosti. Tak tomu nebylo, a proto Marx napsal o konkrétní podobě budoucí socialistické společnosti jen obecné teze. Více odvodit z poznání rozporů a vývojových tendencí tehdejší společnosti nedokázal, více nebylo ve skutečnosti možné. A především toto jej odlišuje od různých utopistů vytvářejících modely ideální společnosti, která nastane ihned, jakmile se veřejnost seznámí s plody jejich génia.

[18] Následující odstavce jsou v některých částech převzaty z mé knihy „Svět na předělu“. (zpět)

[19] Podrobněji jsem se tím zabýval ve své knize Svět na předělu (str. 67-168). (zpět)

[20] Tyto rozpory ovšem vznikají nutně, neboť komunistické strany jsou založeny na idejích, na vírách a přesvědčeních, nikoliv ovšem na reprezentaci zájmu proletariátu. Je lidskou přirozeností, že tyto ideální představy si vytváří každý jednotlivec po svém, a tedy jinak. Jsou-li však tito ideologové současně přesvědčeni, že se nejedná jen o jejich soukromou záležitost, ale o pravdu obecně významnou a závaznou, o pravdu univerzální, jíž se musí všichni ostatní řídit, vzniká mezi nimi navzájem nesmiřitelný boj. Jeho výsledkem je buď rozpad skupiny, což můžeme pozorovat u mnoha současných skupin s podobným charakterem a idejemi, nebo potlačení jakékoliv opozice a prosazení jediného oprávněného hlasatele, jemuž pak ostatní bez výhrad věří, a pokud ne, jsou nějakou formou odstraněni za vřelého souhlasu ostatních „věřících“ (toto postihuje mnoho současných revolučně levicových či ekologických skupin). (zpět)

[21] Vyvolená rasa je jen zdánlivě jednoduchým konceptem, jehož obraz komplikuje již hlásaná absolutní nerovnost mezi prostými árijci na straně jedné a absolutní autoritou vůdce na straně druhé. A ani Hitler ji nechápal takto jednoduše, neboť pro něj byli „vyvolení Němci“ jen materiálem, který se teprve musel v jeho rukou osvědčit jako nadlidé. Jako jednotlivci, jako lidé, neměli pro něj žádnou cenu. (zpět)


Milan Valach, Marxova filozofie dějin, vydavateľstvo L. Marek, 86 strán, doporučená cena 88 Kč. Knihu si možno objednať priamo u nakladateľa zaslaním mailu na adresu lubosmarek@hotmail.cz, alebo v internetovom kníhkupectve kosmas.cz.



Milan Valach vyučuje na pedagogickej fakulte Masarykovej univerzity v Brne a je hovorcom Hnutia za priamu demokraciu..





Vaše komentáre:

Doboš  (21.12.2005 11:27:16)     
Lenže je to trochu zložitejšie.
Je to zložitejšie v tom, že uvedené strašné chyby komunistov a Lenina sú takisto vykresľované z pohľadu režimpropagandy zdeformovane. KAŽDÁ teória revolúcie (aj tzv. liberálnej) je založená na tom, že jedna zo súčastí pol. systému získava dominantné postavenie, a jedna (alebo viac) zo systému odchádza- tá, kt. reprezentuje dovtedajší režim a jeho vládnucu skupinu či triedu. V tomto je arx-Leninská teória revolúcie úplne zhodná s každou inou. Pokiaľ ide o také pojmy ako pluralita a demokracia, sloboda(vš. možného aj nemožného), tak tie zhodne uplatňujú komunistické, aj buržoázne režimy. Treba si uvedomiť, že v čom nás režimpropaganda aj režimintelektuáli zavádzajú, a z akých dôvodov...

Reagovať

Kvetoslav Stuchlik - Bratislava  (26.12.2005 18:56:17)     
V dejinach dosial vzdy absentovala kombinacia obidvoch zakladnych mechanizmov,sp
ADEPTOV NA KANDIDATOV JE TREBA NAJPRV VZDY URCIT UPLNE NAHODNE ZO VSETKYCH OPRAVNENYCH OBCANOV,TYCH PODROBIT VSEOBECNE ZIADUCIM PODMIENKAM,A ZO ZBYTKU VOLIT POSLANCOV 1.STUPNA,PRIP.AJ NAHODNE VYBRAT ADEPTOV PRE 2.STUPEN,ATD. . V POL.STRANACH NIESU/NEJSOU/ STATISTICKY SLUSNI A RELEVANTNI SPOLUOBCANIA. EDISON

Reagovať

Peter Zajac-Vanka  (02.01.2006 20:44:28)     
Dva póly spoločnosti a prečo je Marx uznávaný
Ak je kniha Milana Valacha tak dobre napísaná ako tento úryvok, mala by mať veľkú a širokú publicitu práve cez politické organizácie od stredu doľava a cez vedecké kruhy zaoberajúce sa spoločenským vývojom v 20.storočí.

SVET MARXA UZNÁVA. My sme sa jeho myšlienok hlúpo vzdali.
Aj noví myslitelia vlastne iba okolkujú okolo tých istých problémov ako ich nastolil Marx a prevažne, ak sú poctiví, priznajú, že sa ďalej nedostanú - iba ak jednoducho sústredia svoj pohľad na jeden pól sveta - teda na "majiteľov bohatstva" a úplne poprú existenciu druhého pólu sveta - teda TVPRCOV tohto bohatstva. Ešte aj zosnulý P.F.Drucker a brit Charles Handy museli pripustiť, že ak tie dva póly spoja, niečo nie je v poriadku so súčasným vývojom ľudskej spoločnosti.

Reagovať

Peter Zajac-Vanka  (02.01.2006 21:03:05)     
TVORCOVIA
Opravujem tlačovú chybičku: TVORCOVIA bohatstva.
Aspoň mi oprava dala šancu pokračovať v myšlienke porovnávania Marxa a Lenina.
Ak chce človek pochopiť, čo sa vlastne dialo v tom cárskom Rusku na začiatku 20.storočia a prečo tak ochotne tvorcovia bohatstva prijali práve Leninove myšlienky,
mal by si pozrieť najnovší Michalkovov film "Štatski sovetnik" z tohto obdobia. Nechcem ten film recenzovať, iba odporúčať.
Je tam odhalený konflikt cárskej totality a hnijúcej spoločnosti "majiteľov" so svedomím a myslením inteligencie a ľudí, ktorí síce boli v službách cárskeho režimu, ale pohŕdali cárskou totalitou. Iba Michalkov ako majster vedel dať do filmu myšlienky a zároveň z neho urobiť moderný akčný film presne vykresľujúci vtedajšiu dobu.
Žiadny individuálny Lenin nemusel robiť puč v cárskom Rusku. Stačilo, aby tu vznikol politický program, ktorý chcel odopreť cárskemu totalitnému režimu nárok na existenciu a chcel sa priblížiť moderným pohybom vo vtedajšej Európe.
Možno sa to praktikovi Leninovi v tak širokej krajine vymklo spod kontroly a zrejme sa tak zrodila legenda revolúcie, VOSR, ako sme sa my ešte na školách učili.
Nuž ale čo poviete: A nevymklo sa to v rovnako obrovskej Amerike aj A. Lincolnovi a G.Washingtonovi, keď síce vyhlásil demokratickú ústavu, ale kvôli "majiteľom" a "tvorcom" bohatstva sa rozpútala najkrvavejšia kontinentálna tragédia, občianska vojna Juh proti Severu? Ako dlho to trvalo Amerike, kým sa černoch stal rovnoprávnym občanom bez segregácie aj v praxi?
Prax, na rozdiel od teoretických ideí, treba uplatniť v živote.
A to sa akosi pri existujúcom človečenskom temperamente nedeje bez problémov.
Ale mali by diskutovať aj druhí, nie?

Reagovať

miLAN  (29.04.2006 10:28:12)     

Ked som si precital prvu myslienku:
"Každá interpretace Marxovy filozofie je poznamenána reflexí naší totalitní zkušenosti a vytváří základní interpretační východisko "
skoncil som. Akoby som cital oficialny propagandisticky platok. To socialisti nemaju vlastne nazory a pohlad na socializmus, ale musia preberat burzoazne ideologicke pohlady o totalite?

Reagovať

bartfy  (14.01.2008 14:32:55)     
podakovanie
Nahodou som objavil tuto stranku.Clanok je vyborny.Som rocnik 1946,vzdelanim pravnik.Az teraz citam Kapital,hoci zneho boli skusky aj rigo.Mozno vzdelanie+prax+vlastna skusenost umoznuju mi pochopit spravne myslienky Marxa.Vasu knihu by mala povinne citat dnesna zhlupnuta a leniva generacia,ktora nema moznost porovnania a veri medialnemu kalerabovanie.Dojem: aj kapitalizmus bude mat svoj koniec,nie je vecny,pred agoniou bude robit vsetko na prolongaciu,jeho demokratickej zastierke sa uz neveri,schyluje sa k nejakej diktature,globalizacna politika,zakulisie?

Reagovať

Mannerheim  (12.05.2010 20:10:09)     

zrůdy rudý

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.