 |
stránky pre tých, čo sa neboja rozmýšľať inak |
| |
27. 01. 2020 • úvodná stránka • rubriky • linky • | |||
Z archívuLevice v postrevoluční doběOndřej SlačálekPavel Barša je politický filosof, jehož práce jsou věnovány multikulturalismu, vztahu západu a islamismu, americké zahraniční politice, soudobému feminismu – často tedy tématům, která jsou tak či onak podvratná vůči převládajícímu liberálnímu paradigmatu. Nesnaží se je ovšem jen vykládat, ale také svým výkladem poněkud změnit – převzít od nich zajímavé, inspirativní myšlenky či metody a usmířit je s tímto paradigmatem nebo je vůči němu v posledku odzbrojit. Tak by šla interpretovat i jeho nová kniha, jíž napsal spolu s Ondřejem Císařem, šéfredaktorem Politologického časopisu a vysokoškolským pedagogem, věnujícím se politické filosofii, problematice globalizace a teoriím sociálních hnutí. Kniha se tentokrát zaměřuje levici a její podtitul zní: „Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století“.(15. 12. 2004)Linka na dnesNew Left ReviewHlboko vážená „vlajková loď západnej intelektuálnej ľavice", kritická tak k vlažnej sociálnej demokracii, ako k „reálnemu socializmu" (pri zrode NLR stáli bývalí členovia komunistickej strany, ktorí ju opustili na protest proti sovietskemu zásahu v Maďarsku v r. 1956). NLR sa zaoberal a zaoberá najrôznejšími témami, od Frankfurtskej školy cez čínsku kultúrnu revolúciu až po východeurópskych ľavicových disidentov, či dnes antikapitalistické hnutie. |
Pětapadesáté výročí justiční vraždy „Milady Horákové a společníků“ jistě využijí antikomunisté k opakování své mantry: „Co od Marxe jest, od ďábla jest.“ Příliš se nepřipomíná další člověk popravený 27. června 1950. Záviš Kalandra, slovy dobového tisku „nejhnusnější, nejodpornější postava celé této galerie zrádců“, strávil druhou světovou válku v nacistických koncentračních táborech a KSČ si jej vyhlédla jako jednu ze svých prvních obětí. Jinak ale s Miladou Horákovou mnoho společného neměl. Mezi válkou a únorem 1948 nebyl politikem, přetlačujícím se se stalinisty o moc ve hře podle jejich pravidel, ale publicistou, který otevřeně varoval před nástupem stalinismu. Vedle toho se věnoval historii (došel mimo jiné k zajímavému názoru, že svatý Václav nebyl historickou postavou, ale pohanským bohem, jehož si přivlastnily křesťanská legendy). Poprava mu znemožnila dokončit pokus o vyrovnání s freudovskou psychoanalýzou.Jeho katani jej označili za trockistu. Ve skutečnosti po roce 1948 varoval své mladší přátele před iluzemi o druhém vůdci říjnové revoluce. Kdyby se místo Stalina dostal k moci Trockij, říkal, výsledky by byly stejné. KSČ jej ovšem měla důvod nenávidět – znal ji. Jejím členem byl za první republiky. Jednalo se tehdy o opozici proti režimu, na který máme dnes sklon pohlížet růžovými brýlemi, ale za kterého vedle stranické demokracie existovala také nezaměstnanost, hlad a zákazy knih (byť ty v mnohem menší míře než po roce 1948). Ze strany odešel roku 1936 –jako spolupracovník surrealistů a kritik moskevských procesů. Záviš Kalandra byl vynikajícím představitelem české svobodomyslné a kulturně pokrokové levice, nebyl ale jediný. Ostatní nečekala smrt na popravišti, někteří ovšem skončili na celá léta ve vězeních. Snad ještě smutnější osud ale mělo jejich dílo. Kolik lidí četlo svobodomyslně marxistické texty Štěpána Steigera, Petra Uhla, Jaroslava Suka, Egona Bondyho či Petra Kužvarta ze sedmdesátých a osmdesátých let a přemýšlelo o nich? Václava Havla zná každý. Tyto disidenty ne. Kniha Roberta Kalivody Moderní duchovní skutečnost a marxismus z roku 1968 je brilantním spojení marxismu s důrazem na autonomii umění, význam psychiky člověka a především lidské svobody, která není „poznanou nutností“, ale právě naopak protikladem jakékoli nutnosti. Normalizátorům stálo její druhé vydání roku 1970 za urychlené zničení. Patnáct let po roce 1989 jejich čin nikdo nenapravil. Oba režimy se brání po svém. Proč jsou ale pro ně myšlenky svobodomyslné levice tak podvratné? Protože připomínají kapitalismu i nesvobodnému socialismu jejich nedostatečnost. Nelze totiž stavět svobodu proti sociální spravedlnosti ani sociální spravedlnost proti svobodě. Pokud se tyto hodnoty od sebe oddělí, ztrácí smysl. K čemu je rovnost v mizérii, šikaně státní policií a v uniformitě (navíc když i v této rovnosti si jsou někteří „ještě rovnější“, jak vtipně vystihl jiný svobodomyslný levičák George Orwell)? K čemu je nezaměstnanému svoboda platit nízké daně ze mzdy, bezdomovci svoboda koupit si vilu s bazénem? Odkaz české svobodomyslné levice varuje před těmito jednostrannostmi, které tolik ovlivnily českou společnost v minulém století a které nás nehodlají opustit. Připomíná nám rovněž, že průvodním jevem první z těchto jednostranností bylo schvalovat ve jménu toho, co napsal Marx, všechno to, co udělal Stalin, zatímco průvodním jevem druhé z nich je nyní zavrhovat jménem toho, co udělal Stalin, všechno, co napsal Marx. Jenže Stalin nebyl marxista – a Marx už vůbec nebyl stalinista. Ondřej Slačálek je študent filozofickej fakulty Karlovej univerzity a redaktor časopisu A-KONTRA. Je priateľom hej rup!u. Vaše komentáre:
  |
Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.