hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

24. 10. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Ako porozumieť svojmu susedovi

Rómska tlačová agentúra (RPA)

Predsudok, že Rómovia sú špinaví, vyplýva často z odlišného vnímania čistoty. Hoci si to len málo Rómov uvedomuje a vie to nejako zdôvodniť, má ich vnímanie čistoty veľa spoločných prvkov s tým, ako sú tieto pojmy a veci vnímané v ich pravlasti.

(03. 03. 2005)



Linka na dnes



International Solidarity Movement (ISM)

Mladí i starší ľudia z celého sveta, ktorí sa po vypuknutí druhej intifády začali vydávať na palestínske územia, aby tam v praxi prejavili svoju solidaritu s okupovaným národom. „Internacionáli" pomáhajú chrániť domovy či polia miestnych obyvateľov pred buldozérmi izraelskej armády, sprevádzajú sanitky a vôbec sa snažia účinkovať ako ľudské štíty. Ozajstní hrdinovia našich čias - i keď pravda nezabúdajme, že riskujú veľmi málo v porovnaní s Palestínčanmi samotnými. Napriek tomu však už dvaja z dobrovoľníkov - Američanka Rachel Corrieová a Angličan Tom Hurndall, obaja študenti - za svoju statočnosť zaplatili najvyššiu cenu.



Výzva „sociálního“ v sociální demokracii


Erik Olin Wright

vydané 27. 05. 2005 • prečítané 9654x
formát na tlač



Oba pojmy, sociální demokracie a socialismus, obsahují slovo „sociální“. Obecně se toto slovo chápe a používá „volně“, ne vždy je také správně, adekvátně definováno. Nabízí program zaměřený přednostně na široký blahobyt společnosti, ne na zájmy konkrétních elit. Někdy, zejména v radikálnějších versích socialistické diskuse, je „společenské vlastnictví“ vnímáno v kontrastu k „vlastnictví soukromému“. V praxi se obecně zredukuje na vlastnictví státní a sám pojem „sociální“ poskytuje málo analytického pro vypracování politického programu.


Rád bych řekl, že „sociální“ v sociální demokracii a socializmu – zde nebudu ostře odlišovat tyto dva výrazy1– je možné chápat a využít k identifikaci souboru principů a vizí změn, které by měly odlišovat socialismus a sociální demokracii jednak od kapitalistického projektu institucionálního rozvoje, jednak od toho, co lze nazvat čistě státní odezvou na kapitalismus. Což může inspirovat myšlení o celé řadě budoucích možností, jímž se v diskusích uvnitř sociální demokracie nevěnovala pozornost.

Začnu stručnou stylizovanou inventurou toho, co vidím jako ústřední prvek tradice socialistické kritiky kapitalismu. Pak navrhnu obecný způsob myšlení o socialismu jako o myšlenkové alternativě kapitalismu a jak toto může ovlivnit naše chápání nových směrů v činnosti sociální demokracie.

Ústřední socialistická kritika kapitalismu

Jádrem tradiční socialistické kritiky kapitalismu je pět hlavních poznatků, principů:

1. Kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat. Kapitalismus je motorem ekonomického růstu, ale současně je od něj neodmyslitelná produkce marginalizace, chudoby, deprivace a což je snad horší - kapitalismus brání odstraňování těchto forem lidského utrpení. V principu by ovšem mohly být plody růstu distribuovány způsobem, který by zvyšoval materiální blahobyt všech, což je hledisko, na něž je neustále poukazováno obránci kapitalismu pod heslem „příliv zvedá všechny čluny“.

Neexistuje však mechanismus, který je kapitalismu vlastní a jenž by produkoval redistribuci nezbytnou pro takový efekt. Tyto otázky jsou podstatou drsného odsouzení kapitalismu jakožto systému útlaku a vykořisťování.

2. Kapitalismus blokuje universalizaci podmínek lidského rozvoje. Navíc, i když odhlédneme od nejhorší bídy a materiální deprivace, od nerovnosti materiálních podmínek života, kombinované se silnými konkurenčními tlaky, kapitalismus vytváří pronikavý a zbytečný deficit v lidském rozvoji (chápaném jako realizace lidského potenciálu)- zvláště uchyluje-li se ke konkurenci, v níž vítěz bere vše -, která vyúsťuje v obrovské nerovnosti mezi úspěšností, vynaloženou námahou a „zásluhami“ - produkuje všepronikající, nikoli nezbytný deficit v prospěchu (chápaném jako uskutečňování lidského potenciálu) pro značnou část populace. Vysoká úroveň produktivity a bohatství, vytvořená kapitalismem otevírá možnost univerzalizace podmínek lidského rozvoje, současně však nerovnosti také vytvářené kapitalismem brání realizaci tohoto potenciálu.

3. Kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a autonomii individua, který lze překonat. Hodnotami, o nichž se v kapitalismu prohlašuje, že mají dosáhnout nejvyšší možné úrovně, jsou svoboda a autonomie individua. „Svoboda volby“, která pramení z neotřesitelných vlastnických práv individua, je podle argumentace Miltona Friedmana, ústřední morální ctností, vyhlašovanou obránci kapitalismu. Existují však dva základní důvody, proč kapitalismus nikdy nedokáže žít podle takovéhoto ideálu: předně, vztahy dominance na kapitalistickém pracovišti způsobují všeprostupující restrikci individuální autonomie a samosprávy. Zdánlivá svoboda jedinců opustit svou práci fakticky skýtá z takové dominance jen iluzívní únik, neboť bez vlastnictví výrobních prostředků musí dělníci hledat práci v kapitalistických firmách. Za druhé, velké nerovnosti v bohatství, které kapitalismus produkuje, vytvářejí, jak argumentuje Philippe van Parijs, významnou nerovnost v „reálné svobodě“, neboť vedou k tomu, že někteří lidé mají mnohem větší schopnost jednat v souladu se svými životními plány než jiní2. Jistěže, je pravda, že ve srovnání s dřívějšími formami společnosti, kapitalismus zvyšuje autonomii a svobodu individua, platí však také, že zvedá bariéry, které plnému uskutečnění takovýchto hodnot brání.

4. Kapitalismus porušuje liberální egalitární princip sociální spravedlnosti. Soukromá akumulace bohatství poskytuje některým lidem oproti jiným podstatné, nenáležité výhody. Zejména ve vztahu k dětem porušuje tato praxe princip rovnosti příležitostí. Avšak navíc - kromě problémů mezigeneračního přenosu výhod - kapitalistická logika maximalizace soukromých zisků znamená, že kapitalismus vkládá na mnohé lidi nechtěné břímě ve formě záporných externalit. Záporné externality nejsou jen prostě problémem nevýkonnosti - i když takovým problémem rovněž jsou – ,ale jsou nespravedlností. Nespravedlnost negativních externalit je zvláště ostrá, pokud jde o příští generace. Toto je však problémem každého výrobního systému, který vytváří dlouhodobé efekty, protože budoucí generace se nemohou podílet na zvažování dlouhodobých kompromisů. Avšak vzhledem ke způsobu jímž kapitalismus prosazuje své úzké zájmy a zkracuje časové horizonty, jsou zesilovány i mezigenerační negativní externality.

5. Pro kapitalismus je charakteristická pod-produkce veřejných statků. Z pochopitelných důvodů, uznávaných obránci kapitalismu, stejně tak jako jeho kritiky, generuje kapitalismus nezbytně významný deficit v produkci veřejných statků a v tomto směru je nevýkonný (tj. nedostatek adekvátního veřejného statku snižuje efektivnost).

6. Kapitalismus omezuje demokracii. V této souvislosti působí tři základní mechanismy. Za prvé, „soukromé“ vlastnictví výrobních prostředků znamená, že významné rozhodovací oblasti, které mají široké kolektivní dopady, jsou prostě vyňaty z kolektivního rozhodování. Zatímco hranice mezi tím, které dimenze vlastnických práv jsou soukromé a které podléhají veřejné kontrole, jsou periodicky zpochybňovány, faktem v kapitalistické společnosti je předpoklad, že rozhodování o vlastnických věcech je soukromou záležitostí a jen za zvláštních okolností se jimi mohou veřejné instituce legitimně zabývat. Za druhé, vysoká koncentrace bohatství a ekonomické moci, produkovaná dynamikou kapitalismu, rozvrací principy demokratické politické rovnosti. Lidé, kteří mají peníze, mají nepřiměřený vliv na politické kampaně, na média, mají schopnost lobovat u politicky vlivných osob a pod. Za třetí, mimo to, že soukromé vlastnictví přímo vyjímá mnoho rozhodnutí z veřejné diskuse, neschopnost demokratických institucí kontrolovat pohyb kapitálu zeslabuje schopnost demokracie stanovovat kolektivní priority ve využití společenských zdrojů.

Těchto šest poznatků definuje, co je špatného v kapitalismu, z radikálního egalitářského demokratického normativního hlediska. Jestliže by bylo možno prokázat, že kapitalismus, ponechán sám sobě, je časem schopen tyto neduhy odstranit, pak by impuls vyjádřit parametry socialistické alternativy byl značně zúžen. Ale na základě současných znalostí vnitřní dynamiky kapitalismu se zdá být takováto možnost dost málo pravděpodobná. Vzniká pak ovšem otázka, na jakých principech by měla být založena programová institucionální transformace směrem k pokrokové, egalitární a demokratické alternativě? Jak bychom měli specifikovat principy socialistického kompasu?

Myšlenka „socialistické“ výzvy kapitalismu

V posledních letech samotná myšlenka socialismu ztratila mnoho ze své intelektuální a politické přitažlivosti. Myšlenka, že existuje realistická systémová alternativa ke kapitalismu, ať ve smyslu fungující konstrukce alternativních ekonomických institucí, či politicky dosažitelných cílů, se pro mnohé jeví jako extremistická, protože sdílejí stále tradiční socialistickou kritiku kapitalismu.

Přesto – po mém soudu – má smysl mluvit o socialistické výzvě kapitalismu, i když chybí jasný a detailní model konstrukce socialistických institucí. O co se můžeme pokusit, je nastínit soubor proti-kapitalistických socialistických principů a použít jej pro indikaci pohybu od kapitalismu směrem k socialismu, i když nechápeme přesně naši destinaci. Je to jako vydat se na cestu s kompasem, který nám udává směr, ale bez mapy, jež by nám fixovala celou cestu od startu až do konečné stanice. Skrývá to ovšem nebezpečí: můžeme narazit na propasti, které nebudeme schopni překonat, na nepředvídané překážky, jež nás přinutí jít směrem, který jsme neměli v plánu. Může však také jít o to, že pokud chceme opustit sociální svět, charakterizovaný výše uvedenou kritikou, nemáme jinou lepší možnost než se pokusit vymezit principy směrování, než stanovit předem známé určení.

Tento způsob myšlení je adekvátní tradici sociální demokracie, protože odmítá jednoduchou dichotomii - kapitalismus versus socialismus. Nechává otevřenou otázku, jak dalece lze tyto principy „protlačit“, jak úzké jsou meze možností vnucené kapitalismem, a zda v určitém momentu by nebyla nutná jistá, ostřejší roztržka s kapitalistickými institucemi – nebo dokonce dosažitelná – pro další postup. Souhlasíte-li, že toto je dobrý způsob myšlení o socialistické „výzvě“ kapitalismu, pak je otázkou, které principy nám řeknou, zda se pohybujeme správným směrem a jaké důsledky přinese toto uvažování pro budoucí zaměření sociální demokracie.

Tři principy socialistické výzvy kapitalismu

Principů, „definujících“ socialistický kompas, je celá řada. Soustředím se na tři:

· Zesílit moc práce vzhledem ke kapitálu. Toto je jedno z ústředních témat socialistického myšlení, zejména myšlení odvolávajícího se na marxismus: socialismus je výrobní systém, ve kterém je dominantní třída pracujících; kapitalismus je systém, kde dominantní je třída kapitalistická. Uvnitř kapitalismu lze tudíž společenské změny, které posílí moc pracujících, pokládat za takové, jež posilují socialistický charakter společnosti. „Odzbožnění“ (dekomodifikace) moci práce. Což je také jedno ze známých témat v diskusích o socialismu. Jedním ze znaků kapitalismu je, že lidé nevlastní výrobní prostředky a musí prodávat svou pracovní sílu na trhu práce zaměstnavateli, aby získali prostředky obživy. To se někdy označuje za komodifikaci práce (snad přesněji, pracovní síly), protože s pracovní schopností se nakládá jako by to bylo zboží. V rozsahu, v jakém jsou dělníci schopni pokrýt své potřeby mimo trh, pomocí nějaké sociální podpory, je jejich pracovní síla „odzbožněna“ (dekomodifikována). Zbožnění je tudíž proměnou a lze mluvit o stupni zbožnění a odzbožnění pracovní síly. Jestliže je socialismus hospodářstvím orientovaným přímo na uspokojování potřeb a ne na maximalizaci zisku, pak odzbožnění pracovní síly lze pokládat za pohyb směrem k socialismu.

· Posílení významu a spoluúčasti společenské moci při utváření priorit pro využití přebytků společnosti a při organizaci hospodářské činnosti. Tento třetí bod je méně známý a snad více kontroversní. Zahrnuje kontrast mezi tím, co bych nazval „etatismem“ a socialismem. Obojí jsou formy nekapitalistické ekonomické organizace. V etatismu státní moc hraje primární roli v alokování společenských přebytků alternativním prioritám a v řízení procesu výroby. Nejčistějším příkladem by byl vysoce centralizovaný byrokratický systém příkazové ekonomiky například někdejšího Sovětského svazu. Proti tomu v socialismu tuto roli hraje „síla“ již by bylo možné nazvat „společenskou mocí“. „Společenská moc“ je zakotvena ve schopnosti mobilizovat lidi pro kooperativní, různé dobrovolné akce v občanské společnosti. To se odlišuje od ekonomické moci, založené na vlastnictví a řízení ekonomických zdrojů, a od státní moci, založené na schopnosti ovládat tvorbu a prosazování pravidel na teritoriu. V tomto smyslu lze o myšlence demokracie uvažovat jako o specifickém způsobu propojení společenské moci a státní moci: v ideální demokracii, je státní moc plně podřízena a zodpovídá se společenské moci. Demokracie se tak stává inherentně hluboce socialistickým principem.

Myšlenka socialismu, zakořeněného ve společenské moci, je méně objasněna než etatismus a skutečně mnoho lidí používá slovo „socialismus“ ve smyslu toho, co já zde nazývám socialismem. Jde o dva rozhodující pojmy. Za prvé, myšlenka, že společenská moc utváří ekonomickou činnost znamená, že na makro-úrovni jsou investiční priority stanoveny v procesu důrazného veřejného, participativního, demokratického jednání místo použití buď soukromé ekonomické moci na trhu, nebo příkazů autoritativní, byrokratické moci státu. Čemuž se někdy říká „ekonomická demokracie“. Za druhé, více na mikro-úrovni, kolektivní sdružení uvnitř občanské společnosti jsou přímo zapojena do ekonomické činnosti, zaměřené na uspokojování potřeb. Taková produkce, orientovaná na uspokojování potřeb není organizována přes trhy nebo přes státní byrokracii, ale samo-organizací kolektivních aktérů ve společnosti. To odpovídá tomu, co se v některých diskusích označuje jako „sociální ekonomika“. A zahrnuje aktivity jako jsou péče o děti, péče o seniory, domácí zdravotní služby, rekreační služby a široká řada kulturních a uměleckých činností. Což vše může být rozšířeno ještě na mnohem širší soubor ekonomických činností, zahrnujících další aktivity jako jsou bytová výstavba, veřejná doprava a snad také některé formy materiální výroby. Poskytování těchto služeb v sociální ekonomii, což musí být zdůrazněno, je sociální, ne soukromé: to jest nepřesunout péči o děti nebo seniory z trhu nebo státní péče zpět do rodiny. Sociální ekonomika je postavena spíše na veřejném poskytování takovýchto služeb kolektivním sdružením než trhem nebo státem.

Socialismus pak kombinuje demokratické jednání o široké orientaci investic se samo-organizací dobrovolných sdružených organizací ekonomické činnosti. Jako v dřívějších dvou principech, síla sociální moci nad ekonomikou je proměnnou a můžeme mluvit o pohybu v socialistickém směru, pakliže moc tohoto typu vzrůstá.

Posílení sociálního v sociální demokracii

Ve XX. století, se sociální demokracie starala převážně o první dva principy socialistické modifikace kapitalismu. Posílení moci práce různými způsoby bylo ovšem v jádru sociálně demokratických strategií. To zahrnuje konstruování režimu zákoníku práce, který usnadňuje tvorbu a stabilizaci odborů; vytváření vyjednávacího kontextu, zejména relativně centralizovaného druhu, jenž posiluje moc odborů na makro úrovni; a v jistém kontextu posiluje zapojení odborů a jiných forem organizace práce do správy uvnitř firem, spíše na mikro-úrovni. Sociální demokracie tradičně prosazovala významné formy dekomodifikace práce. Široká řada státních, sociálně demokratických programů, zaměřených na blahobyt a na zvládnutí rizik, jímž čelí lidé v kapitalistickém hospodářství, včetně takových věcí jako je nemoc, ztráta zaměstnání a odbornosti a nejistoty příjmu – je účinná tím, že zohledňují aspekty základních potřeb lidí, nepodmíněnými úspěchy na trhu práce. Tímto částečně dekomodifikují práci.

Sociální demokracie všeobecně dělala méně pro posílení společenské moci nad ekonomikou, ať posílením forem participativní demokracie při hospodářských rozhodnutích, nebo podporováním robustních forem společenského hospodářství. Sociální demokracie byla v mnoha ohledech etatistickým politickým projektem, zdůrazňujícím přímé poskytování služeb státem a relativně byrokraticko-technokratické formy státních akcí. Bylo by nesprávné říci, že posilování společenské moci v sociální demokracii vůbec chybělo, nakonec neo-korporativismus obsahuje společenskou moc v onom rozsahu, v jakém ji vyjadřují odborové federace a různá zmocnění dělníků na pracovišti, také vyjadřuje ideál společenské moci nad činností ekonomickou – nicméně společenská moc nebyla v centru politiky sociální demokracie.

Dovolte načrtnout, velmi krátce, několik příkladů, toho jaká opatření spadají pod projekt posílení společenské moci:

Participativní rozpočtování ve městě Porto Alegre, Brazílie3. Proces participativního rozpočtování byl vynálezem Dělnické strany během 15 let, kdy tato strana řídila městské orgány. Hlavní myšlenkou uplatňovanou v rozpočtu města bylo, že zejména položky v rozpočtu týkající se investic – výstavba školek, dláždění ulic, renovace parků, výstavba veřejně subvencovaného bydlení, atd. - by měly být výsledkem široce založeného procesu přímé účasti občanů v okolí a regionálních sdružení po celém městě. Rozpočet města je vystaven pracnému procesu diskuse v těchto sdruženích s přímou účastí, jsou stanoveny priority, jsou určeny konkrétní projekty, a pak je plán rozpočtu z těchto sdružení agregován a integrován v celo-městské radě delegátů sdružení. V těchto sdruženích hrají velmi aktivní roli sdružení občanské společnosti nejrůznějšího typu. Konečným výsledkem byl masivní posun ve výdajových prioritách ve prospěch nejpotřebnějších částí města.

Poskytování denní péče, péče o seniory, údržba domácností společenským hospodářstvím v Quebecu. Provincie v Quebecu vyvinula rázný, státem podporovaný systém společenského hospodářství v řadě služeb. Struktura systému se vyvinula časem pomocí „setkání na nejvyšší úrovni“, zapojujících organizace sociálních hnutí, a různé jiné kolektivní aktéry občanské společnosti, státu a odborů. Zatímco takové formy dohadování vždy obsahují jistá napětí mezi možností být příležitostí pro populární participaci a nástrojem pro manipulovanou kooptaci, v tomto případě významně přispěly k výstavbě veřejné infrastruktury pro zvučné společenské hospodářství. Jádrem systému je poskytování služeb výrobními družstvy – družstva pro péči o děti, družstva pro péči o seniory, družstva pro úklid domácností starých a nemohoucích, kromě jiných – s významnou úrovní státní podpory, aby se zajistila nízká cena pro uživatele. Státní finanční příspěvek je pro tyto činnosti rozhodující, ale skutečná organizace služeb není pod dohledem státu. Vypracování takovýchto forem poskytování služeb společenským hospodářstvím je alternativou privatizace státních služeb smluvním převedením na soukromé firmy, k němuž v mnoha zemích v posledních létech docházelo.

Asociativní demokracie a ekonomická regulace4. Existuje řada problémů ekonomické regulace, které lze potenciálně mnohem lépe organizovat formou mobilizace společenské moci, ztotožněné s tím, co často je označováno za „asociativní“ nebo „asociační demokracii“. Z nich některé mají čestné místo v sociálně demokratické tradici. Sociální demokracie například často zřídila instituce pro výcvik odborné kvalifikace, obsahující silné prvky asociativní demokracie zapojením odborů do různých opatření na střední podnikové úrovni. Tuto myšlenku lze rozšířit například na regulaci v otázkách životního prostředí vytvořením různých rad ze zainteresovaných organizovaných občanů v daném prostředí. Rady pro povodí vznikající v některých částech USA mohou sloužit příkladem.

Bezpodmínečný základní příjem. Základní příjem – návrh poskytovat všem občanům bezpodmínečně trvalý příjem, dostatečný pro důstojnou životní úroveň (bez zbytečností) – se může zdát, že nemá nic společného s posilováním společenské moci nad ekonomickou činností. Základní příjem je individuálně zaměřený a neměla by být žádná omezení toho, co jedinec udělá s tímto grantem. Za těchto podmínek jde o čistě individualistickou reformu.

Myslím si, že toto je velmi omezené chápání důsledků základního příjmu. Základní příjem po mém soudu má potenciál pro vytvoření podmínek pro značně rozšířené a prohloubené společenské hospodářství. Společenské hospodářství je alternativní způsob organizování hospodářské činnosti, odlišné jak od kapitalistického tržního mechanizmu, tak od státního řízení. Jeho znamením je výroba organizovaná kolektivně přímo pro uspokojení potřeb a nepodléhá maximalizaci zisku ani racionalitě státní technokracie. Významný segment takovýchto činností zahrnuje poskytování různých služeb, z nichž mnohé jsou velmi pracné. Jedním z hlavních problémů, kterému kolektivní aktéři společenského hospodářství čelí, je zabezpečení slušné životní úrovně pro poskytovatele těchto služeb. Toto je ovšem chronický problém v umění, ale ovlivňuje také úsilí obcí organizovat účinné služby pro různé pečovatelské činnosti. Základní příjem v podstatě řeší tento problém. Na základní příjem se lze dívat jako na potenciálně masívní přenos společenského přebytku z kapitalistického tržního sektoru do společenského hospodářství, z akumulace kapitálu do čehosi co lze nazvat společenskou akumulací – akumulace společenské schopnosti, samo-organizace ekonomické činnosti, orientované na uspokojování potřeb.

Všechny tyto reformy mají v jádru myšlenku vytvořit podmínky, ve kterých aktivní účast a zplnomocnění lidu pomáhá řešit kolektivní problémy. Proč, zejména za současných ekonomických a sociálních podmínek, je toto žádoucím cílem? Zdůraznil bych tři otázky:

Za prvé, ve všech vyspělých kapitalistických ekonomikách je silný tlak na ekonomickou deregulaci a byrokratickou decentralizaci. Často jsou tato volání jednoduše výrazem kapitalistického anti-etatismu jejích skutečným úmyslem je privatizace a marketizace. Částečně jsou však tyto tlaky také odezvou na nedostatky příliš centralizované příkazové a řídící státní byrokracie. Jestliže se přijme zásadní návrh socialistické kritiky kapitalismu, pak taková marketizace a privatizace ve svém důsledku zesílí újmy, vlastní kapitalistickým vztahům. Větší zapojení lidu do kolektivního řešení problémů posílením institucionálního uspořádání společenské moci je alternativou k marketizačním tlakům. Jak obránci asociativní demokracie, jako Joel Rogers a Joshua Cohen, kromě jiných, argumentují, schopnost účinného a tvořivého řešení problémů takovýchto institucí v mnoha případech překonává jak centralizované státní byrokracie, tak decentralizované tržní instituce.

Za druhé, široce založená společenská solidarita je ohrožena ve všech rozvinutých kapitalistických zemích, jednak díky tendenci ke zvětšení nerovností, ale také protože se zvyšují různé formy kulturní a sociální heterogenity v důsledku imigrace. Taková eroze solidarity je skutečnou hrozbou pro egalitární redistribuční projekt sociální demokracie, protože konec konců přerozdělování závisí od souhlasu lidí, kteří nemají bezprostřední a přímý prospěch z takovéto politiky, ale jsou součástí koalice, která ji podporuje. Instituce, které dovolují vykonávat větší společenskou moc, mají potenciál posílit rámec a vitalitu aktivních veřejných jednání o kolektivních problémech, které mohou být cestou k posílení nových forem veřejné solidarity. Spíše než vidět solidaritu jako cosi, co je spontánně vytvářeno vzájemnou závislostí lidí stejných zájmů, daných jejich úrovní materiálního života, solidaritu lze vytvořit kooperativní praxí, zapojením do užívání společenské moci.

Nakonec, demokracie je sama o sobě hodnotou. Sociální demokracie konečně obsahuje, jak slovo demokracie, tak slovo sociální. Posílení úlohy společenské moci v ovládání ekonomiky je cestou k prohloubení demokracie proti výkonu kapitalistické ekonomické moci.

Poznámky

1) Nebudu vyhrocovat rozlišení mezi socialismem a sociální demokracií, protože neexistuje stabilní kontrast v používání těchto označení politickými stranami a společenskými hnutími. Místo toho budu považovat obě za součást širokého spektra egalitárních výzev kapitalismu. Sociální demokracie obsahuje socialistické principy, i když se pokoušela použít tyto principy mnohem pragmatičtějším způsobem než některé strany, které si říkají socialistické. (zpět)

2) Philippe van Parijs, Real Freedom for All. (zpět)

3) Pro detailní diskusi, věnované tomuto případu, viz Gioanpaolo Baiocchi, „Participace, aktivismus a politika: Experiment v Porto Alegre“, v Archon Fung a Erik Olin Wright, Deepening Democracy: Institutional Innovations in Empowered Participatory Governance, (Verso 2003). (zpět)

4) Pro plodné a pronikavé pojednání o asociativní demokracii, relevantní pro tuto diskusi, viz Joshua Cohen a Joel Rogers, Associations and Democracy (Verso: 1995). (zpět)




Cílem socialismu je posílení moci společnosti nad ekonomikou

přednáška prof. Wrighta s následnou diskuzí v Poslanecké sněmovně PČR, tlumočená Rudolfem Převrátilem

(Britské listy, 25. mája 2005)

Profesor Tibor Vaško mi řekl, že dokument, o kterém zde budu hovořit, byl dán k dispozici a je znám. Nejúčelnější pro dnešní setkání by bylo, kdyby se z něj stala delší konverzace – rozhovor, než přednáška. Tak vám nabídnu prostý přehled hlavních bodů, hlavních tezí dokumentu a nebudu je dokazovat. Samozřejmě, že k tomu v rámci konverzace některé body rozvedu. O co půjde?

· Jaké jsou hlavní úkoly, cíle kritické teorie kapitalistické společnosti

· Co je na kapitalismu tak špatného

· Jak hovořit o socialistické alternativě kapitalismu

Mé myšlení je vyjádřeno ve slově „sociální“. Jak potom uvidíte, nečiním ostrý rozdíl mezi sociální demokracií a socialismem. Socialismus je cíl a sociální demokracie je praktický program.

Nejdříve hlavní cíle

Každá kritika společnosti má dle mého názoru tři hlavní úkoly:

· Diagnóza existujících institucí, v diagnóze ukážete, jak tyto instituce nedokáží uskutečňovat některé důležité hodnoty. To je kritika světa tak, jak jej známe.

· Druhým úkolem je formulovat nějakou představu alternativy. Je jedna věc kritizovat existující instituce, je úplně jiná věc předložit to, co si představujete jako alternativu.

· Potřebujeme teorii k tomu, jak se dostat odsud tam, tj. od kritizovaného stavu k žádoucímu.

Ve svých krátkých poznámkách nebudu příliš hovořit o tom, jak se dostat odsud tam. Ačkoliv, když budu hovořit o alternativě, jsou v alternativě skryty určité cesty.

Co je tak špatného na kapitalismu?

Lze formulovat šest kritických poznámek k tomu, jak kapitalismus organizuje ekonomický život společnosti. Já těchto šest výtek řeknu, nebudu je však dokazovat:

· Kapitalistické třídní vztahy zvěčňují formy lidského utrpení, které lze překonat, odstranit. Tzn. dle mého názoru existují určité formy lidského utrpení, které lze odstranit, ale kapitalismus jejich překonání znemožňuje. (Obecná poznámka: Nemyslím si, že by kterákoliv z těchto výtek měla váhu bez argumentace, tj. vyžaduje argumentaci. Každá z těchto výtek je kontroverzní a vyžaduje seriózní debatu).

· Kapitalismus blokuje univerzalizaci podmínek lidského rozvoje. Základní myšlenkou je, že kapitalismus vytváří mimořádný pokrok v rozvoji produktivity, a tato vysoká úroveň produktivity vytváří podmínky pro všeobecný lidský rozkvět. Kapitalismus blokuje tuto univerzalizaci, zevšeobecnění. Vytváří potenciál, ale zabraňuje uskutečnění tohoto potenciálu.

· Kapitalismus zvěčňuje deficit ve svobodě a autonomii individua, které lze překonat. Tady se dostáváme k jádru toho, v čem je kapitalismus úspěšný. Jednou z ctností kapitalismu je svoboda volby. Je nesporně pravda, že ve srovnání s předchozími společenskými zřízeními kapitalismus opravdu podporuje lidskou svobodu a autonomii. Ale opět zde přicházím s argumentem, že kapitalismus současně blokuje realizaci tohoto potenciálu lidské svobody a autonomie.

· Kapitalismus porušuje liberální principy sociální spravedlnosti. Základní princip sociální spravedlnosti je postihován myšlenkou stejných příležitostí. Z liberálního hlediska je společnost spravedlivá tehdy, když každý jednotlivec má, pokud jde o své životní výhledy, stejné šance na začátku. Ale současně je vnitřním rysem kapitalismu, že rovnost příležitostí znemožňuje. Zejména tím způsobem, jakým rozděluje, distribuuje výhody a nevýhody dětem. Na toto téma by se dalo říci mnohem více.

· Kapitalismus se vyznačuje nedostatečnou produkcí veřejných statků. To je jedna ze slabých stránek kapitalismu, kterou připouštějí i obhájci kapitalismu. Alokace zdrojů v kapitalistické společnosti je definována požadavkem na vytváření zisku. V důsledku toho je v kapitalismu nevyhnutelně nedostatečná produkce veřejných statků.

· Kapitalismus omezuje demokracii. To se může zdát jako přehnaná kritika v kontextu nedávných změn v ČR, kde zavedení kapitalismu bylo současně příležitostí k zavedení či vzniku demokratičtějších institucí. Nicméně tvrdím, že kapitalistické vztahy blokují skutečnou, plnou realizaci demokracie. Kapitalismus blokuje demokracii tím, že alokuje obrovské dávky moci soukromým osobám. Toto přidělování ekonomických zdrojů je určováno spíše namísto demokratických principů ekonomickou mocí.

Toto je šest kritických principů, souhrn hlavních kritických bodů, které jsou součástí socialistické tradice. Ale kritika, samozřejmě, sama o sobě nestačí, musíme se tedy otočit k otázce, jak by měla vypadat alternativa. Jednou z možností je představovat si, jak by měl vypadat alternativní řád. Potom naše touha po tom, co je lepší, určuje naše přesvědčení, co je možné. To je strategie náboženství. Život je těžká věc, všichni jednou umřeme. Nebylo by hezké, kdybychom mohli žít věčně? Objevme ve své obrazotvornosti život po smrti. Jak víte, náboženství byla velmi úspěšná při přesvědčování lidí, že tato fantazie se může stát realitou. Kapitalismus je tvrdý, lidé za kapitalismu trpí, nebylo by hezké mít alternativu, kde všichni žijí v harmonii? Sdílejí všechno kooperativním, nesobeckým, altruistickým způsobem? Sekulární náboženství 20. století, které je známo jako marxismus, velice dobře dokázalo přesvědčovat lidi o skutečnosti, reálnosti této vize. Nicméně si nemyslím, že by to byla vhodná strategie pro skutečnou transformaci světa směrem k těm vizím, které považujeme za dobré. Já se proto kloním k jiné strategii: snažím se, aby mé naděje nediktovaly mé přesvědčení. Namísto toho žít v napětí mezi na jedné straně nadějemi a na druhé straně neúplným pochopením. Stručně, jak já vidím tento problém:

Používám metaforu cesty, poutě někam. Představme si, že jsme na cestě někam k nějakému cíli, který pro tento okamžik nazvěme socialismus. Jedním způsobem, jak uchopit a pochopit tuto cestu, by bylo nakreslit úplnou cestovní mapu pro celou plochu. Na mapě by byl cíl, různé cesty vedoucí k cíli, z cest by bylo jasné, kde jsou na cestách obtíže a naopak, které části jsou snadné. Skutečně dobrá mapa by nám řekla, kde jsou odbočky a zkratky. Myslím, že takovou mapu nelze sestavit. Naše cesta se spíše podobá cestě výzkumné, kde víme velice dobře, odkud vycházíme. Máme dobrý kompas a máme také přístroj, který nám řekne, jak dlouhou cestu jsme už urazili. Ale nemáme mapu, která by nám řekla, jak se dostat do cíle. S kompasem se pustíme do temného lesa naslepo. Můžeme narazit na řeku, o které jsme neměli ani potuchy. Řeka nás může přinutit jít jiným směrem, až najdeme místo, kde se dá přebrodit. Když máme v ruce dobrý kompas, víme, zdali ještě jdeme pořád dopředu. Problémem socialismu, podle mého názoru, je vytvořit dobrý socialistický kompas. A ne stavět či vytvářet modely socialistické společnosti.

Dovolte, abych se krátce zmínil o tom, co je v dokumentu podrobně rozvedeno:

Socialistický kompas má dvě důležité složky. Prvním důležitým orientačním bodem na kompasu je dekomodifikace (odtržení) lidské práce. Tzn. různé změny v sociálním systému, díky nímž jsou lidé méně závislí na trhu práce. To je věc, která je jádrem sociálně demokratické politiky už po staletí. Když mluvíme např. o úspěších švédské sociální demokracie, hlavně hovoříme o úspěších při dekomodifikaci (odtržení) lidské práce. Když mluvíme např. o sociálním zajišťování zdravotní péče: přístup kterékoli osoby ke zdravotní péči nezávisí na její úspěšnosti nebo neúspěšnosti na pracovním trhu. To je nekapitalistický způsob, jak zjednávat lidem přístup ke zdravotní péči.

Veřejné knihovny jsou dalším takovým příkladem. Veřejné knihovny jsou příkladem dekomodifikace informace. Takže přístup lidí ke knihám nezávisí na jejich úspěšnosti na trhu. Jedním z těchto socialistických principů, který ukazuje, zdali se blížíme k socialismu, je rozsah, v jak velkém rozsahu existuje dekomodifikace v socialistické společnosti. Druhý princip mého socialistického kompasu je,dle mého názoru, méně znám. Já bych ho formuloval následujícím způsobem: posílení významu sociální moci, sociální pomoci, tedy zvyšování váhy sociální moci (moci společnosti) při rozhodování o rozdělování přebytků a organizování ekonomické společnosti. Jinými slovy posílení moci společnosti nad ekonomikou. To je to, čemu já říkám… Je rozdíl mezi tím, co já nazývám etatismus a socialismus. Jak etatismus, tak socialismus jsou nekapitalistické způsoby organizace ekonomiky. V etatismu hraje hlavní roli při organizování ekonomiky stát. Nejvýraznějším příkladem by byla ekonomika sovětského typu, což já bych nazval etatistická ekonomika, nikoli socialistická. V socialismu hraje tuto úlohu to, čemu já říkám společenská moc. Společenská moc koření ve schopnosti zmobilizovat lidi pro kooperativní kolektivní akci v občanské společnosti…

Sociální moc je kladena do protikladu k ekonomické moci, která je založena na vlastnictví a na kontrole nad ekonomickými zdroji. A také v kontrastu vůči státní moci, která je kontrolou nad vytvářením pravidel, zákonů a vynucování těchto zákonů na určitém teritoriu. Já vyčleňuji tři druhy organizace ekonomiky: kapitalismus, etatismus a socialismus.

V kapitalismu je primární ekonomická moc, v etatismu je primární moc státu nad ekonomikou, v socialismu je primární společenská moc. Představa demokracie – specifický způsob spojení státní a sociální moci. Říkáme-li, že demokracie je vláda lidu, tak tím chceme říci, že moc státu je podřízena moci společnosti. Podle mého názoru je demokracie inherentně, ze své podstaty socialistickým principem. Protože klade primát sociální moci společnosti. Takže demokracie je název pro nadvládu společenské moci nad státem a socialismus je výraz pro nadvládu společenské moci nad ekonomikou. To je základní, ústřední myšlenka „socialistického kompasu“. Praktická realizace spočívá v tom, že se hovoří o praktických způsobech, jak uskutečnit toto zmocnění společnosti. V mé práci, ve svém zaměstnání jsem vedoucím projektu, který se nazývá Projekt reálných utopií. Je to řada konkrétních nebo různých návrhů, možností, jak posílit společenskou moc. Myslím si, že zůstaneme zde, aby byl čas na diskusi.

Dámy a pánové, děkuji za výklad pana profesora. Zatím jsme v čase 10.45 h, udělejme si přestávku.

Diskuse

Jiří Hron:

Jaké místo ve Vašem konceptu lze připisovat politickým stranám? Zdá se, že politické strany jsou tím instrumentem, kdy demokracie nachází svůj výraz v jisté moci nad společností, ale také můžeme říci, zdá se mi, že politické strany působí v opačném smyslu, že naopak posilují nadvládu státu nad společností. Pokud tuto dichotomii můžeme uznat, jak lze politické strany klasifikovat z tohoto hlediska? Kdy politická strana prospívá demokracii, společnosti, kdy ne?

Odpověď prof. Wrighta:

Jako mnoho jiných věcí jsou politické strany dle mého názoru protiřečivé. Ony reflektují rozpor, protiklad, který je vlastní samé myšlence politické moci. Takže dovolte, abych zopakoval, co chápu, co je společenská moc:

Společenská moc spočívá ve schopnosti lidí uzavírat dobrovolná sdružení za účelem spolupráce. V této schopnosti vytvářet kooperativní sdružení za účelem spolupráce jsou skryty dva aspekty: Jedním aspektem je mobilizování lidí, aby spolupracovali na společném cíli, a druhý aspekt má povahu vylučovací, protože definuje lidi, kteří nejsou součástí sdružení. Každé sdružení má tento duální charakter. Politické strany jsou také sdružení. Jakmile politická strana přijde ke státní moci, spojí se s ní, ten vylučovací aspekt může velice snadno začít dominovat, převládat. Proto si myslím, že klíčovým aspektem je míra vnitřní demokracie uvnitř politických stran. To, do jaké míry jsou strany fakticky podřízeny své vlastní sociální základně. Místo toho, že se stanou stroji pro kontrolu této sociální základny. Toto napětí prochází prakticky všemi mými analýzami společnosti. Je to jako ve filmu Hvězdné války, má to i temnou stránku.

Děkuji, prosím, další dotaz.

Milan Štembera:

Považujete Labour Party Tony Blaira za sociálně demokratickou stranu?

Odpověď prof. Werighta:

Britská Labour Party se připodobnila Demokratické straně v USA. Má sociálně demokratické křídlo, ale není to sociálně demokratická strana. Provádí velmi protiřečivé politiky ve své domácí agendě. Např. za Tonyho Blaira v podstatě vzrostly výdaje na školství a na zdravotnictví. A od konce 70. let poprvé došlo ke zmenšení sociálních nerovností ve Spojeném království. Příjmy ve spodní části společnosti vzrůstaly rychleji, než příjmy v horní části společnosti. Toto je vyjádřením určité sociálně demokratické dimenze Labour Party. Na druhou stranu Blair podporuje privatizaci, posiluje trh, posiluje moc kapitálu. A jde proti sociálně demokratickým ideálům, nemluvě o zahraniční politice.

Pokud jde o Váš komentář ke globalizaci: Jeden pohled na globalizaci říká, že globalizace ztěžuje demokracii. Já se na tento názor dívám skepticky. Já si myslím, že dynamika globalizace má v sobě tolik vnitřních rozporů, takže otevírá pro možnosti demokracie nové prostory a současně některé staré prostory zavírá. Právě v této době intenzivní globalizace se objevily jevy nového typu demokracie. Jeden případ, o kterém se stručně zmiňuji ve svém dokumentu – participativní rozpočtování v Brazílii v Porto Allegre. Městský rozpočet se tam stal přímým nástrojem demokratické participace, což je mnohem hlubší způsob zmocnění společnosti, než dosud máme. A k tomu došlo v období, kdy se Brazílie stala globálnější, než dříve.

Pan Dušátko:

Mám v hlavě výrok, který řekl Michail Gorbačov: „spojme přednosti kapitalismu a socialismu do jednoho společenského řádu.“ Jinými slovy odstraňme diktaturu proletariátu na jedné straně a na druhé straně diktaturu kapitálu. Máme reálnou cestu, jak se k tomu dostat v současných podmínkách?

Odpověď prof. Wrighta:

Nejdříve ke Gorbačovovu výroku: on měl dvojstranný, binární pohled na možnosti společnosti. Tomu, čemu on říkal socialismus, říkám já etatismus. Tady do té „periodické tabulky prvků“ přidám třetí prvek. Při ní se socialistická společnost představuje jako určitá kombinace prvků, forem. Periodickou tabulku mít jen ze tří prvků je hrozně málo, možná, že je to více alchymie, než chemie. Zdůrazňuji význam zmocnění společnosti, ne státu. Můj názor není zaměřen proti státu, protože podle mého názoru stát hraje klíčovou úlohu ve stanovení pravidel, podle nichž se může vyvářet taková kombinace prvků. Co je pro mě otázkou, to je možnost zvýšit váhu sociálního v současné konfiguraci. Jaké jsou k tomu možnosti? Když se podíváme po světě, tak nalezneme mnoho případů, kde k takovému zmocňování dochází. Já už jsem mluvil o jednom případu participace v Porto Allegre. Další příklad: malý zemědělec koupil nějaký podíl na farmě. Tím pádem farmář dostal provozní kapitál. Každý týden pak dostává krabici toho, co se urodilo. Když je dobrý rok, získá se více, než zvládnete spotřebovat, proto to rozdáte přátelům. Je to akce, podnik nevelkého rozsahu. Vytváří to spolupráci mezi lidmi z vesnice a měst. Současně se s tím vytvářejí sociální sítě. To je také jeden z aspektů zmocnění společnosti. Také to přispívá k rozvoji globálního „férového obchodu“ (Fair trade). Protože to mění způsob, jak lidé vnímají přímé výrobce potravin. Nemám žádné iluze, že takto po kousku (podporou zemědělství) lze zničit kapitalismus. Zemědělství provozované velkými podniky je mnohem silnější. Na druhé straně se domnívám, jak v obcích podporované zemědělství může sehrát významnou úlohu v širším politickém procesu. Protože tyto malé experimenty, pokusy neustále zkoumají, jak daleko se dá zajít v realizaci možností, kde jsou hranice možností. Dostanou se na hranici a pak vyvstane historická otázka, že je třeba změnit pravidla, která definují limity. To je součástí „socialistického kompasu“: jdeme tak dlouho, dokud nenarazíme na překážku, kterou je nutno překonat. Tím pádem je pak formulován problém, jaké institucionální změny je třeba.

Děkuji.

Docent Machonin:

Mohu panu profesorovi sdělit, že jeho práce, zejména jeho práce Classis, jsou odborné veřejnosti známy od počátku 90. let. Jsme proto rádi, že máme možnost vyslechnout i informace o jeho nových pracích, které představují pohled na svět po zhroucení evropského státního socialismu. My se potýkáme v současné době s velmi složitou situací hybridní postsociální struktury socialismu…..Tendence k novému egalitarismu (rovnostářství) je známa. U nás v souvislosti se státním socialismem má pojem rovnostářství negativní nádech. Stále se potýkáme i s jeho důsledky v současné společnosti, kromě nízkých odměn pro pracovníky závislé na státním rozpočtu. Takže nás zajímá názor prof. Wrighta na tuto otázku.

Ještě otázka: Jak za státního socialismu i v současnosti se setkáváme s velkými skupinami obyvatelstva ve středních a vyšších vrstvách, kde existuje protiklad mezi jejich bohatstvím a mocí, chudobou a bezmocí na jedné straně a jejich kvalifikací, pracovní zkušeností a úlohou, kterou hrají v moderní společnosti. Byl bych rád, kdyby nám na to odpověděl.

Odpověď prof. Wrighta:

Druhá otázka je otázkou sociologickou. Nevím nic o situaci českých nedostatečně placených intelektuálů či o příliš dobře placených byrokratech. Ale myslím si, že něco podobného existuje i v USA. I když já osobně jsem příliš dobře placený intelektuál. Neexistuje teorie spravedlnosti, kterou bych znal, která by mohla ospravedlnit moji životní úroveň v podmínkách světa, jaký existuje dnes. Těším se obrovským privilegiím. Mám velmi význačné kolegy, kteří jsou placeni hůře, než jiní kolegové. Protože ve Spojených státech jsou platy profesorů určovány tržně. Abyste dostal vysoký plat, tak Vám práci musí nabídnout lepší univerzita. Mladý profesor, který dostane nabídku z Harvardu s dvojnásobným platem, než měl dosud, a wisconsinská univerzita mu zvedne plat nad úroveň starších profesorů. Ale hrají svou úlohu funkční očekávání a také kulturní standardy.

A teď k té obecné otázce rovnostářství – egalitarismu. Egalitarismus má obecně špatnou pověst. V ČR a dalších zemích, které žily v ekonomikách sovětského typu, není egalitarismus špatné slovo pro všechny. Ale zvláště špatné je pro ty lidi, kteří sami sebe porovnávají, kteří se za tržní formy měli podstatně lépe, než ve státním systému. Pro mě je to princip společenské nebo sociální spravedlnosti. A říká následující: Ve spravedlivé společnosti všichni lidé budou mít zhruba stejný přístup k sociálním a materiálním prostředkům, které umožní bohatý život. To neznamená, že všichni budou mít tutéž životní úroveň. Ani to není formulka, která by říkala: v žádném případě nesmějí být žádné nerovnosti. Nerovnosti, které znemožňují přístup k prostředkům, umožňujícím onen kvetoucí život, jsou neoprávněné nerovnosti. Pojem a koncepce egalitarismu má mnoho složitostí, o kterých zde rád podiskutuji. Ale není to egalitarismus, který by šel proti myšlence individuálního rozkvětu. Samozřejmě jej nelze spojovat s představou o autoritativním byrokratickém státě. Je to demokratický socialismus, ne autoritativní etatismus.

Ing. Miloš Pick:

Globalizace vytváří dvě protichůdné tendence: na jedné straně znalostní revoluce umožní neomezené možnosti a na druhé straně světový trh ovládl několik stovek multinacionálních společností. Důsledkem je extrémní polarizace bídy a bohatství ne mezi zeměmi, ale i mezi společenskými skupinami. Jak to překonat? Vidím tady zvýšenou úlohu trhu, státu i společenské moci. Zejména ve třech směrech:

· Regulace trhu zejm. multinacionálních společností a kapitálových toků.

· Sociální sféra v širokém slova smyslu, do které zařadím i vzdělávání a vědu, která by se měla rozšiřovat na solidárním principu.

· Vztah kapitálu a práce na vlastnictví a rozhodování. Současný stav charakteristický pro kapitalismus je charakteristický pro industriální a postindustriální vývoj, kdy k výrobnímu procesu je potřeba 10krát tolik kapitálu, než je roční mzda. Z toho vyplývá vztah kapitálu a práce. Domnívám se, že znalostní revoluce v dlouhodobé perspektivě otevírá úplně jiný vztah.

Odpověď prof. Wrighta:

Se vším, co jste zde říkal, naprosto souhlasím. Zvláště, co stojí za úvahu, jsou důsledky nových technologií pro důsledky organizování. Protože v jistém smyslu hranice, bariéry, které znemožňují vstup do ekonomiky, se snižují a ne zvyšují. Zorganizovat mnohé formy ekonomických činností se dnes stává v mnohých oblastech snazší.

Ale i v některých tradičnějších oblastech nové informační technologie mohou usnadňovat nové formy organizace. Globální organizování vztahů mezi přímými malými výrobci kávy ve střední Americe a spotřebiteli v Severní Americe umožnil internet. Usnadnil roli zprostředkovatelům, kteří představují společenskou moc, jako je např. nevládní organizace. Tato organizace přímo spojuje výrobce kávy se spotřebiteli bez kapitalistických zprostředkujících článků. Takže na jedné straně je pravda, že jsou zde obrovské nadnárodní společnosti, na druhé straně existuje tento sociální mechanismus pro distribuci kávy, který narůstá a nemá povahu velkého podniku. K tomu by nedošlo, kdyby nebylo informačních technologií. Co se stane, když to opravdu ohrozí zisky nadnárodních společností v obchodním vztahu? To jsou politické otázky, které jsou nejisté, není v nich jasno. Závisí to na schopnosti, na možnosti politické akce, která by v rozvinutém i rozvojovém světě ochránila tuto iniciativu.

Jedna poznámka k Vašemu prvnímu bodu: Souhlasím s tím, že by bylo dobré takovou regulaci, takové kontroly mít. Ale nejsem tak přesvědčen, že je katastrofou, když to nebudeme mít. Síla, moc globálního kapitalismu se přehání. Snižovat možnosti lokálních, drobných akcí, které se staví proti této moci. Takže i když si myslím, že zvýšení regulace a kontroly nad kapitálem by bylo žádoucí, nemyslím, že bychom měli považovat za nutnou první podmínku, která by předcházela všem ostatním akcím.

Děkuji.

Ing. Vacek, předseda Klubu psychologů a sociologů:

Vy jste, pane profesore, řekl, že úkolem socialismu je vytvořit dobrý „kompas“ a nevytvářet modely. Jde mi o ten model socialismu. Rozlišujete mezi modelem socialismu a mezi vizí, představou socialismu?

Druhá otázka: jestliže mám někoho získat pro určitou myšlenku, musím ji lidem představit, tedy konkrétně představit socialismus. Mám-li myšlenku představit, musím tu myšlenku také vytvořit. Jste stejného názoru?

Odpověď prof. Wrighta:

Samozřejmě, že vize jsou potřeba. Ale především potřebujete hodnoty, které jsou, myslím, v jádru hodnotami morálními. Potřebujete vizi světa, kde budou tyto morální hodnoty uskutečňovány v každodenní politické praxi. Ale když říkám, že nejde o model, mám na mysli něco konkrétnějšího. Já např. nevím, jak přesně popsat roli trhu za socialismu. Jak z historických zkušeností, tak z teoretických argumentů mám přesvědčení, že socialismus potřebuje trhy. Ze stejného důvodu také pramení mé přesvědčení, že trhy jsou současně hrozbou zmocnění společenské moci. Protože trhy jsou zdrojem pro vytváření nerovnosti. Stejně tak, jako jsou stroje na koordinaci lidských myšlenek. A protože věřím oběma věcem, nevidím žádné jednoduché řešení tohoto problému: jak vzájemně spojit zmocnění společnosti a tržní směnu. Tady mám na mysli model.

Pan Fleming, energetik:

Vycházím z tištěného překladu stati, který jsme dostali od Masarykovy dělnické akademie k dispozici. Omlouvám se, pokud jsem něčemu ne úplně rozuměl. V závěru stati se hovoří o nesnázích současného kapitalismu, které vycházejí z toho, že narůstají neproduktivní náklady. Kapitalismus má snahu snižovat i neproduktivní náklady, které směřují do sociální oblasti. Je ovšem třeba hledat jinou cestu zvyšováním produktivity cestu. Ve stati se formuluje „žádoucí role státu, který by měl přispívat hledání cest.“ Jak se díváte na budoucí eventuální roli státních podniků?

Odpověď prof. Wrighta:

Stát je často pokládán za neefektivní ze své vlastní povahy. A v protikladu se nerozlišuje neefektivnost určité institucionální formy. Já sám si nemyslím, že máme na Vaši otázku odpověď. Jaké druhy produktivních činností by bylo nejlépe zajišťovat státem a které činnosti by bylo lepší, aby je zajišťovaly soukromé kapitalistické firmy nebo společenské, nevím. Protože empirické důkazy přicházejí jen z velmi úzkého rozsahu činností. Vězměme příklad, kde je více proměnných - zajišťování zdravotní péče: může to být zajištěno kapitalistickými firmami, jak je to ve USA. Jsou v USA docela normální nemocnice, které vytvářejí zisk. Máme i nemocnice v USA, které fungují na ziskovém principu. Tak to je jeden způsob, jak zajišťovat zdravotnickou službu. Druhou možností je znárodnit všechno. Třetí možností je, že stát poskytuje veškeré finance. Nemocnice jsou organizovány a vedeny sociálními jednotkami, které mají družstevní povahu.



Erik Olin Wright , profesor na Wisconsinskej univerzite v Spojených štátoch, je jedným z najvýznamnejších svetových sociológov. Zaoberá sa najmä otázkami tried, triednej štruktúry a nerovnosti v súčasných vyspelých kapitalistických spoločnostiach. Ďalšie články profesora Wrighta sú umiestnené na stránkach Socialistického kruhu.







Vaše komentáre:

Jozef  (27.05.2005 20:13:55)     

Vyborne a este raz vyborne

Reagovať

zvedavy  (31.05.2005 06:46:43)     

Pripajam sa k Jozefovi - vyborne!

Reagovať

Peter  (14.09.2005 22:37:11)     

Klobúk skladím v úcte dolu z hlavy. Ak som tvrdil po roku 1990, že obnova myšlienok o socializme príde tentoraz zo Západu, sám som prekvapený jasnosťou formulácií a presnosťou odpovedí, s ktorými sa viem stotožniť.

Práve v postsocialistických krajinách a i teda na Slovensku sa ukazuje, aký je reálny, teda tu vytvorený kapitalizmus vlastne spoločensky bezmocný a koľko potrebuje pre svoju dominanciu manipulácie a donucovania.

Skutočne súhlasím, že moc globalizácie a globálneho kapitalizmu sa preháňa. Je to skôr vyčíňanie živlov ako zámer a už sa to dávno vymklo z rúk tým, čo si od toho niečo sľubovali.

Práve v súčasnosti je pojem socializmu ako výrazu snadvlády spoločenskej moci nad ekonomikou príťažlivý - pretože nové generácie vidia zúfalstvo bezmocných mocných - nielen verejných šiniteľov, ale aj bežných občanov a narastá z podvedomia sa derúci pocit, že "toto nechceme", lenže nielen jednotlivec, ale ani inštitúcie nemajú nadvládu nad ekonomikou, ktorá sa rúti smerom od verejných cieľov a od spoločenských princípov spolužitia.

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.