hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

25. 06. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Rodová rovnosť a predvstupová pomoc Európskej únie

ASPEKT

Proces integrácie do EÚ umožnil Slovensku čerpať finančnú pomoc z predvstupových nástrojov EÚ. Dosiahnuté výsledky a ich dopad sa už niekoľkokrát hodnotili z najrôznejších perspektív. O dôsledkoch podporených projektov na rovnosť šancí medzi ženami a mužmi sa však nepovedalo ani neskúmalo takmer nič.

(22. 04. 2005)



Linka na dnes



Socialistický kruh (SOK)

Skupinka ľudí v ČR, ktorí sa veľmi hlboko zaoberajú štúdiom kapitalizmu, bývalého režimu a najmä potrebou socialistickej alternatívy k obom. Práca SOKu je na nesmierne vysokej teoretickej úrovni a je zjavné, že jeho členovia znalosťami i schopnosťami ďaleko presahujú úroveň bežnú medzi stredoeurópskymi intelektuálmi.



Levice v postrevoluční době

Recenzia


Ondřej Slačálek

vydané 15. 12. 2004 • prečítané 10372x
formát na tlač



Pavel Barša je politický filosof, jehož práce jsou věnovány multikulturalismu, vztahu západu a islamismu, americké zahraniční politice, soudobému feminismu – často tedy tématům, která jsou tak či onak podvratná vůči převládajícímu liberálnímu paradigmatu. Nesnaží se je ovšem jen vykládat, ale také svým výkladem poněkud změnit – převzít od nich zajímavé, inspirativní myšlenky či metody a usmířit je s tímto paradigmatem nebo je vůči němu v posledku odzbrojit. Tak by šla interpretovat i jeho nová kniha, jíž napsal spolu s Ondřejem Císařem, šéfredaktorem Politologického časopisu a vysokoškolským pedagogem, věnujícím se politické filosofii, problematice globalizace a teoriím sociálních hnutí. Kniha se tentokrát zaměřuje levici a její podtitul zní: „Občanská společnost a nová sociální hnutí v radikální politické teorii 20. století“.


Kniha shrnuje vývoj, k němuž v části levice došlo během dvacátého století, kdy přesvědčení o revolučním konci kapitalismu „ztratilo svou přesvědčivost nejpozději na počátku dvacátého století“ (str. 5-6). (Zde jde přinejmenším o předčasné časové zařazení, pokud uvážíme objektivní sílu hnutí tak či onak se hlásících k revolučnímu antikapitalismu i to, že ke všem vážnějším pokusům o antikapitalistickou revoluci došlo až po počátku 20. století.) Velká část levice se tehdy odvrátila od marxistické představy, že určující pro podobu společnosti je ekonomika, od třídního chápání společnosti a od názoru, že je možné dosáhnout revolucí radikálně lepší společnosti a tím završení dosavadních lidských dějin (nebo naopak Marxova „začátku skutečných lidských dějin“). Levice namísto toho politizovala kulturu a veřejnou diskusi, pochopila, že právě ta vytváří dobrovolný souhlas se státní mocí a ekonomickým vykořisťováním – ale také, že se může stát jakýmsi bitevním polem pro prosazení celé řady emancipačních posunů ve společnosti. Levice jinými slovy přešla od organizování proletářského hnutí k aktivitám v rámci občanské společnosti. Tu zároveň různými způsoby přetvářela – např. důrazem na dosud vylučované skupiny a jejich práva i intervencí sociálních hnutí.

Kniha je především shrnutím diskusí o občanské společnosti a nových sociálních hnutích v rámci určité převážně akademické a levicové skupiny autorů a autorek. Taková syntéza může čelit kritice za malou původnost, za to, že do značné míry jen vykládá cizí názory. Na druhou stranu vzhledem k takřka naprosté absenci informací o velké části levicových proudů nejen v letech 1948-1989, ale do značné míry i později, je třeba přibližování západní debaty ocenit. O původnější přístup se pak autoři pokusili ve dvou závěrečných kapitolách o „antiglobalizačním hnutí“ a „globální občanské společnosti“. Pokus o jejich analýzu, který se jim dle mého názoru příliš nezdařil, odhaluje slabiny jejich celkového přístupu.

Autoři nerozumí „antiglobalizačnímu hnutí“ v jeho celku a dle mého názoru nebyli schopni analyzovat, z čeho vzešlo. Velmi podrobně se zabývají „bitvou o Seattle“ která znamená „symbolický počátek antiglobalizačního hnutí“ (str. 168). Ani zmínka naopak v knize nepadla o boji mexických neozapatistů a neozapatistek (ačkoli by byli zajímaví i z jejího hlediska, protože používají rétoriku občanské společnosti – bylo by ovšem zajímavé analyzovat, co pro ně tento pojem znamená), který byl pro toto hnutí inspirací, praktickým dokladem, že odpor je možný a zároveň právě kolem jeho podpory se organizovaly první „antiglobalistické“ sítě, přinejmenším v Evropě. Nejsou zmíněny (nebo dokonce rozebrány) ani globální dny akcí před protesty v Seattlu (např. Global Street Party v květnu 1998), ačkoli měly pro evropské (i české) prostředí značný význam. Peoples Global Action je zařazena mezi „plně formalizované transnacionální organizace“ (str. 169), ač je ve skutečnosti volnou sítí sociálních hnutí a aktivistických skupin, spojených manifestem, pěti základními body a organizačními principy založenými na autonomii a decentralizaci , jejichž první věta zní, že „PGA je nástrojem pro koordinaci, ne pro organizaci.“ Není zde rovněž příliš plasticky popsána myšlenková pestrost hnutí, ač se na to kniha zdá aspirovat – za největší radikály (a utopisty) jsou vydáváni Micheal Hardt a Toni Negri s jejich knihou Impérium. Skutečnost je taková, že v „antiglobalizačním hnutí“ je mnoho revolučnějších (a utopičtějších – v jakémkoli významu tohoto slova) konceptů.

Tato výběrovost při popisu „antiglobalizačního hnutí“ je zrcadlem výběrovosti celé knihy. Asi není korektní kritizovat nějaký text za to, čím se nezabývá, na druhou stranu, aspiruje-li někdo na představení „levice“, asi by neměl představovat jen vývoj povětšinou akademických a povětšinou marxistických autorů a autorek. Jeho tématem by asi neměli být jen „marxisté...a jejich kritičtí pokračovatelé“ (str. 7). Anarchismus není v knize zachycen skoro vůbec (s výjimkou zmínky o francouzském anarchosyndikalismu v debatě o nových sociálních hnutích – str. 116-117). Možná proto, že by se nevešel autorům do jejich konceptu levice, která se vyvinula od ekonomického determinismu k širšímu pohledu a snahám o ovlivnění občanské společnosti, od antikapitalistické revoluce ke snahám o dílčí změny. Anarchismus totiž už od svých začátků (i když ne vždy důsledně) tématizoval různé druhy útlaku a nadvlády (nebo „nepřirozené autority“), vždy zdůrazňoval kulturní povahu moci (proto mimo jiné jeho oddanost antiklerikalismu) apod. Většinou jej to ovšem nevedlo k rezignaci na revoluční perspektivu. Jiným důvodem může být akademičnost práce a přehlížení mimoakademické teorie – anarchismus stále nemá příliš silnou akademickou reprezentaci. Je otázka, zda mu to je na škodu, rozhodně to ale působí problémy v jeho uchopení těm, kteří o něm (ne)píší.

Práce ovšem není pouhým popisem, autoři zde samozřejmě zastávají určité politické názory. Ty se projevují i v jejich interpretaci/kritice Hardta a Negriho, jejichž představa komunistické volně sdružené společnosti je podle nich „nejen nerealistická, ale navíc nebezpečná. Tragické konce levicových sociálních experimentů 20. století doložily, že společnost se neobejde bez institucionálně zajištěného trhu, ani byrokratické organizace veřejné autority.“ (str. 191) Bez nich přijde jen „chaos a násilí“. (tamtéž) V drtivé většině „sociálních experimentů 20. století“ přitom nebyla zničena byrokratická organizace veřejné autority – právě naopak, byla ještě posílena a změnila se v hrozivý výrobní aparát produkující smrt a útlak. Nedošlo většinou ani k likvidaci trhu coby prostoru směny, jen se proměnil (často – ale ne vždy – došlo především k omezení nabídky). Jádro problému u levicových „sociálních experimentů“ bylo tedy jinde – v mezinárodní izolaci, v převzetí a zdokonalení utlačovatelského státu, v autoritářských ideologiích – což byly faktory, které se vzájemně doplňovaly a napomáhaly si. Dnes mohou mnohé z nich zmizet.

Politickým názorem autorů je ale především teze, která tvoří základ celé knihy – tedy, že žijeme v „postrevoluční době“. Ne, že by pro tuto tezi neexistovaly silné argumenty. Není tu revoluční subjekt v podobě klasické průmyslové dělnické třídy. I představa ozbrojeného boje „lidu“ proti „moci“ je dost problematická za podmínek, v nichž „moc“ disponuje mj. jadernými zbraněmi. Mění to ale něco na tom, že žijeme v revoluční situaci, tedy za takových okolností, kdy problémy společnosti nelze řešit jinak než rychlou a radikální změnou politického, společenského a ekonomického uspořádání této společnosti?

Podle mého názoru ne. Sociální vyloučení velké části obyvatel Země a ekologické problémy, které hrozí vážnou změnou biosféry, jsou příliš vážné otázky. Řada analýz přitom poukazuje na to, že jejich skutečnému řešení překáží zájmy mocných skupin. Síla občanské společnosti je slabá na to, aby tyto zájmy zpochybnila. Za stávajícího uspořádání to jsou „legitimní“ zájmy, stejně jako je v něm „legitimní“, aby se představitelé těchto zájmů drželi politické moci. V rámci občanské společnosti sleduje ropný magnát své zájmy stejně, jako je sleduje nevládní organizace. Občanská společnost sama ze sebe není přitom na stávajícím hřišti schopna zásadně změnit poměr jejich sil. Ropný magnát tedy dál bude mít dostatek peněz na to, aby jeho zájmy byly přednější. Revoluce (ať už je její podoba jakákoli) znamená stav, kdy některé zájmy budou delegitimizovány a jejich sledování znemožněno. Za situace, kdy setrvání nerevolučního stavu ohrožuje přežití lidstva jako biologického druhu, se revoluce (jejíž konkrétní podoba a možnosti je ovšem téma na jinou úvahu) stává nutností.

Pavel Barša a Ondřej Císař napsali knihu, která je přes všechny své chyby zajímavá. Zejména některé přiblížené západní debaty o radikální demokracii a sociálních hnutích opravdu stojí za přečtení (proto jsem je také nijak nepřibližoval). Byla by ovšem ještě mnohem zajímavější, kdyby podala plastičtější obraz soudobých sociálních hnutí a radikální politické teorie. Dodejme jen, že kniha trpí častým nešvarem odborných publikací – nemá rejstřík.

Pavel Barša a Ondřej Císař: Levice v postrevoluční době, CDK, Brno, 2004, 210 str. A5/198 Kč



Ondřej Slačálek je študent filozofickej fakulty Karlovej univerzity a redaktor časopisu A-KONTRA. Je priateľom hej rup!u. Článok vychádza aj v A-KONTRA.







Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.