hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

22. 10. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Strach za komunismu, strach za kapitalismu! Strach navždy?

Milan Valach

Evropou obchází strašidlo, strašidlo komunismu. Dnes ale nikoliv jako hrozba ztráty privilegií a života na úkor druhých pro jedny a příslib svobody, rovnosti a bratrství v budoucí komunistické společnosti pro druhé, ale jako přízrak minulosti. A jako takový je tíživý zvláště v zemích post-komunistických. Právě ony jsou totiž zatíženy jeho dědictvím, právě zde si lidé nesou v sobě mnoho z děsů, předsudků a stereotypů minulosti. Právě toto „dědictví v nás“ poznamenává i naše váhavé diskuse o prožité minulosti, stejně jako o rozpačité současnosti.

(14. 06. 2004)



Linka na dnes



Marathon

Český internetový časopis snažiaci sa na hlboko odbornej úrovni zaoberať jednak krachom sovietskeho systému a jednak východiskami pre budúcnosť. Jeho základným presvedčením je podľa všetkého viera v nutnosť spojenia marxizmu a trhovej ekonomiky.



Vize Státu, ve kterém byl politik nahrazen manažerem

Sedm úvah z května 2003, z hor mexického jihovýchodu


Subcomandante Marcos

vydané 13. 05. 2004 • prečítané 10918x
formát na tlač



Když se plány Moci hroutí a zatímco velké mediální korporace kolísají mezi těmi absurditami a tragédiemi, které předvádí a podporuje světová politická třída, nezastavují se dole, ve velké a široké základně chvějící se moderní babylonské věže, hnutí. A i když se ještě pohybují nejistě, začínají znovu získávat slovo a svou schopnost jednat jako zrcadlo a lupa. Zatímco se nahoře rozhoduje politika konfliktu, v základně světa ti druzí, ti jiní, nacházejí jeden druhého a ty druhé, jiné, kdo jsou odlišní, kdo jsou ale také těmi, kdo jsou dole.


ÚVODEM

V rámci obnovení slova jakožto zrcadla a lupy zapojila se Zapatistická armáda národního osvobození (EZLN) znovu do rozhovoru se sociálními a politickými hnutími a organizacemi ve světě. Nejprve s bratry a sestrami z Mexika, Italie, Francie, Německa, Švýcarska, Španělska, Argentiny a Spojených států - šlo o vytvoření společné Agendy pro diskusi.

Není to pokus o nastolení politických a programových dohod ani pokus o novou versi internacionály. Ani to nemá co dělat s jednotícími teoretickými koncepcemi nebo standardizujícími koncepty, ale jde o hledání a nalézání nebo vytváření společných bodů diskuse. Něco jako sestavování teoretických a praktických obrazů, které jsou viděny a zakoušeny z různých míst.

Jako součást tohoto úsilí při setkání předkládá nyní EZLN sedm myšlenek a úvah. Jejich ukotvení v prostoru a časovém horizontu znamená pro nás uznat své teoretické, praktické a především universální a visionářské hranice. Je to náš první příspěvek k formování světové Agendy pro diskusi.

Jsme vděčni mexickému časopisu Rebeldía za to, že propůjčil své stránky těmto myšlenkám. Stejně tak jsme vděčni těm publikacím v Italii, Francii, Španělsku, Spojených státech a Latinské Americe, které učiní totéž.

I. TEORIE

Postavení teorie (a teoretické analyzy) v politických a sociálních hnutích je obvykle zřejmé. Ale všechno zřejmé v sobě obvykle skrývá problém, v tomto případě problém účinku a dopadu teorie na praxi a teoretickou "reakci" na praxi.

Nedělám rovnici mezi způsobem myšlení "teoretika" nebo "teoretického analytika" a způsobem myšlení "intelektuála".

Intelektuál je pojem širší. teoretik je intelektuál, ale intelektuál není vždy teoretikem.

Intelektuál (a proto teoretik) cítí, že má právo vyjádřit své mínění ohledně hnutí. Není to jeho právo, je to jeho povinnost. Někteří intelektuálové jdou dále a stávají se novými "politickými komisaři" myšlení a jednání a rozdávají známky "dobrý" a "špatný". Jejich "soud" má co dělat s postavením, v němž se nacházejí a s postavením, do kterého se chtějí dostat.

Myslíme, že hnutí by nemělo "vracet" soudy, kterých se mu dostává, a klasifikovat intelektuály jako dobré a špatné podle toho, jak tito intelektuálové charakterizují toto hnutí. Anti-intelektualismus není ničím jiným než apologií nepochopení sebe sama a jako taková je znamením toho, že hnutí není zralé.

My věříme, že slovo zanechává stopy, stopy vyznačují směry a směry s sebou přinášejí definice a odpovědnosti. Ti, kdo dají své slovo pro nebo proti hnutí, mají odpovědnost nejen o něm mluvit, ale také je "vybrousit" a mít při tom na paměti jeho cíle. "K čemu?" a "Proti čemu?", to jsou otázky, které by měly doprovázet slovo. Ne proto, aby je umlčely nebo ztlumily, ale proto, aby je dovršily a učinily účinným. Jinými slovy, tak, aby to, co to slovo říká, mohlo být slyšeno tím, kdo to má slyšet.

Vytvářet teorii z vnitřku sociálního nebo politického hnutí není totéž jako dělat ji na akademické půdě. A nemluvím o akademii ve smyslu sterility nebo (neexistující) vědecké "objektivity", ale pouze proto, abych zaznamenal místo reflexe a intelektuální práce, které je "vně" hnutí. A "vně" neznamená, že tam nejsou nějaké sympatie nebo nesympatie, ale to, že tato intelektuální činnost se neodehrává uvnitř hnutí, ale spíše nad ním. A tak akademický analytik hodnotí a posuzuje dobré a špatné body, moudré kroky a omyly minulých i současných hnutí a nadto, odvažuje se předpovědí ohledně směrů a osudů.

Někdy se stává, že jistí akademičtí analytikové aspirují na to, aby hnutí vedli, to znamená, že hnutí by mělo následovat jejich direktivy. A tak je základní výtkou akademika, že hnutí ho "neposlouchá". Že v zásadě za všechny omyly hnutí může skutečnost, že toto hnutí nevidí jasně to, co je pro akademika zřejmé. Nedostatek paměti a nečestnost mezi těmito analytiky z křesel obecně pronikají všude (je pravda, že ne vždy). Jeden den říkají jednu věc a předvídají něco, na druhé straně se stane pravý opak; ale analytik ztratil svou paměť a pokračuje v teoretizování a ignoruje to, co říkal předtím. A k tomu je také nečestný, protože se nezatěžuje úctou ke čtenářům nebo posluchačům. Nikdy neřekne "včera jsem říkal toto, a to se nestalo nebo se stal opak, mýlil jsem se". Soustředěn na mediální "dnešek" využívá teoretik v křesle příležitosti k "zapomínání". Jinými slovy, tento akademik nenasycuje, pouze odvádí pozornost.

Jindy nějaké hnutí nahrazuje svou spontaneitu tím, že podlehne teoretickému patronátu akademie. Toto řešení škodí více než nedostatek teorie. Když se akademie zmýlí, "zapomene". Když se zmýlí hnutí, neuspěje. Příležitostně hledá vedení hnutí "teoretické alibi", to jest něco, co je zaštítí a propůjčí jasnost a souvislosti jejich směrnicím. Aby je získalo, obrátí se k akademii. V těchto případech není teorie ničím jiným než nekritickou a trochu rétorickou apologií.

Věříme, že hnutí by mělo vytvářet svou vlastní teoretickou reflexi (nejde o apologetiku!). Tam může vtělit to, co je nemožné v křeslové teorii, totiž transformující praxi tohoto hnutí. Dáváme přednost naslouchání a diskutování s těmi, kdo analyzují a teoreticky reflektují uvnitř hnutí a s hnutími a organizacemi, ne mimo ně, anebo, a to je ještě horší, na jejich úkor. Přesto jsme podnikli pokus naslouchat všem hlasům a nevěnujeme pozornost tomu, kdo mluví, ale tomu, odkud mluví.

V našich teoretických reflexích hovoříme o tom, co vidíme jako tendence, ne o dokonalých nebo nevyhnutelných činech. Tendence, které se nejen že dosud nestaly homogenními a (posud) vládnoucími, ale které se mohou (a mají) k tomu proměňovat.

Naše teoretická reflexe jako zapatistů není všeobecně o nás, ale o realitě, v níž se pohybujeme. A její povaha je přibližná a omezená v čase, prostoru, v koncepcích a ve struktuře těchto koncepcí. Proto v tom, co říkáme a co děláme, odmítáme snahy o universálnost a věčnost.

Odpovědi na otázky o zapatismu nejsou v našich teoretických reflexích a analysách, ale jsou v naší praxi. A praxe v našem případě nese těžké morální, etické břemeno. To jest, my se pokoušíme jednat (ne vždy úspěšně) v souladu nejen s teoretickou analyzou, ale také, a především, podle toho, co považujeme za svou povinnost dělat.

Snažíme se vždy být důslední. Snad proto nejsme pragmatičtí (což je jiné vyjádření pro "jednání bez teorie a bez zásad").

Avantgardy cítí povinnost něco nebo někoho řídit (a v tomto smyslu vykazují mnoho podobností s akademickými teoretiky). Avantgardy se zaměřují na to, aby vedly, a pracují pro to. Někteří z nich jsou dokonce ochotni platit za omyly a odchylky ve své politické práci. To akademikové ne.

My věříme, že naší povinností je iniciovat, následovat, provázet, nalézat a otevírat prostory pro něco a někoho, včetně nás samých. Cesta různých hnutí odporu v národě nebo na planetě, i když je pouze osvětlující, nepatří pouze k inventáři. Tam totiž člověk může nalézat budoucnost, dokonce více než přítomnost.

Ti, kdo jsou součástí této cesty a ti, kdo vytváří ten inventář, mohou odhalovat věci, které ti, kdo sčítají a odčítají v křeslech sociálních věd, nedokážou zahlédnout. Vědět, že záleží na poutníkovi a jeho cestě, ano, ale to, na čem záleží především, je ta cesta, směr, tendence. Když registrujeme a analyzujeme, když diskutujeme a argumentujeme; to vše děláme nejen pro to, abychom věděli, co se děje a abychom tomu porozuměli, ale také a především proto, abychom to zkoušeli měnit.

II. NÁRODNÍ STÁT A POLIS

V odumírajícím modelu národních států byla tím, kdo měl rozhodovací Moc, politická třída. Moc, která ve skutečnosti sice brala v úvahu moc ekonomickou, ideologickou a sociální, ale která si ve vztahu k nim zachovávala relativní autonomii. Tato relativní autonomie jí dávala schopnost "vidět za", "vidět dál" a vést národní společnosti k té budoucnosti. V té budoucnosti moc ekonomická nejen že zůstávala mocí, ale stala se nejsilnější.

V umění politiky byl tedy umělcem obce-polis, tím, kdo vládne, specializovaný dirigent, zběhlý ve vědách a umění, včetně umění válečného. Moudrost vládnutí spočívá ve vhodném řízení různých zdrojů pro vedení státu. Větší nebo menší podpora tomu či onomu z těchto zdrojů určuje styl vládnutí. Vyrovnaná správa, politika a represe, pokročilou demokracii. Mnoho politiky, málo správy a skrytá represe, populistický režim. Mnoho represe, a žádná politika ani správa, vojenskou diktaturu.

V oné době, patřili v mezinárodní dělbě práce státníci (a státnice) k rozvinutému kapitalismu. Země s deformovaným kapitalismem měly vlády lupičů a hrdlořezů. Vojenské diktatury představovaly pravou tvář modernosti: krvežíznivou, zvířeckou tvář. Demokracie nebyly pouhou maskou, která zakrývala tu brutální podstatu. Připravovaly také národy na nový stupeň, kdy peníze naleznou lepší podmínky pro svůj růst. Globalizace, t.j. dělání světa světovým, není poznamenaná pouze digitální technologickou revolucí. Stále přítomné internacionalistické úmysly a plány peněz nalezly prostředky a podmínky pro odstranění těch překážek, které jim bránily v jejich poslání: svou logikou dobýt celou planetu. Jedna z těchto překážek, totiž hranice a národní státy, utrpěly a trpí světovou válkou (čtvrtou). Národní státy stojí v této válce bez ekonomických, politických, vojenských a ideologických zdrojů a také, jak ukázaly nedávné války a dohody o svobodném obchodu, bez právních ochran. Historie neskončila pádem berlínské zdi a porážkou socialistického tábora. V bitevní formaci peněz jde stále ještě o Nový světový pořádek, ale národní stát nyní leží v poli ve smrtelných křečích a čeká na pomoc.

Kolektiv, který nahradil politickou třídu v základním rozhodování "společnosti Moci", nazýváme managementem. Je to skupina, která nedrží pouze ekonomickou moc, a nedrží ji jen v jednom státě. Spíš než by se organicky spojovala (podle modelu "anonymní společnosti"), snaží se "společnost Moci" vyplnit vakuum zbylé po národních státech a jejich politických třídách. "Společnost Moci" ovládá finanční organizace (a tím celé země), media, průmyslové a obchodní korporace, centra vzdělávání, armády, a veřejnou i soukromou policii.

"Společnost Moci" si přeje Světový stát s nadnárodní vládou, ale neúčastní se na jejím budování.

Globalizace je pro lidstvo traumatickou zkušeností; ano, ale zvláště pro společnost Moci. Obtížena snahou přejít, a to bez jakéhokoli zprostředkování, od "barrios" nebo komunit k hyper-polis, od lokálního ke globálnímu, utekla se společnost Moci zase jednou k mizejícímu národnímu státu, zatímco se buduje nadnárodní vláda.

Národní stát společnosti Moci pouze dělá dojem životnosti, což je zcela schizofrenní. Národní stát v metropoli, to je Hologram. Národní stát, po desetiletí udržovaný jako orientační bod pro stabilitu, přestává existovat, ale jeho hologram zůstává, sycen těmi dogmaty, která zápasí o to, aby zaplnila vakuum, které globalizace nejen že vytvořila, ale také zvýraznila. Udělat svět světovým v času a prostoru je pro Moc něco, co se musí režírovat. Ti "jiní" už nejsou někde jinde, ale jsou všude a stále. A pro Moc je ten "jiný" hrozbou.

Jak se vyrovnat s touto hrozbou? Vyzdvižením hologramu národa a obžalobou toho druhého jako agresora. Nebylo jedním z argumentů pana Bushe pro války v Afghanistánu a Iráku, že oba ohrožovaly severoamerický "národ"?. Ale nehledě na "realitu" stvořenou CNN, vlajky, které vlají nad Kábúlem a Baghdadem, nemají hvězdy a pruhy, ale jsou to vlajky velkých mnohonárodních korporací. V hologramu národního státu, té falešné představě modernosti par excellence, jak se říká, byla "individuální svoboda" vsazena do vězení, které pro to, že je globální, není méně opresivní.

Jednotlivec je tak zastřen, že ani obrazy hrdinů včerejška nemohou nabídnout nejmenší naději na vyniknutí. "Self-made-man" už neexistuje, a protože je nemožné mluvit o "self-made korporaci", jsou sociální očekávání bezmocná. Co je to naděje? Jít zpět a bojovat o ulici, o čtvrť? Ne. Fragmentace byla tak bezohledná a neodpovědná, že ani tyto minimální jednotky identity nezůstaly stabilní. Rodinný domov? Kde a jak? Když televize vkročila do domu jako královna, internet si prorazil cestu ovládnutím cyberprostoru? Téměř do každého domu planety vtrhly nedávno britské a severoamerické jednotky, které okupovaly Irák.

Národní stát, který si nyní přivlastňuje titul "dokonalé ruky boží" (Spojené státy americké), existuje pouze v televizi, v radiu, v některých časopisech a novinách a ve filmech. Ve snových továrnách velkých mediálních konsorcií jsou jejich představení inteligentní a sympatičtí, právo vždy triumfuje. Společnost porazí tyrana, rebelie ze strany despoty se vyřídí rychle a účinně, a "šťastně až do konce" je ještě tou koncovkou, která se národní společnosti přislibuje. Ale věci jsou ve skutečnosti úplně naopak.

Kde jsou hrdinové invaze do Afganistánu? Kde jsou ti z okupace Iráku? To, co mám na mysli, je, že 11. září 2001 mělo své hrdiny: hasiče a obyvatele New Yorku, kteří pracovali na tom, aby zachránili oběti mesiánského šílenství. Ale tito skuteční hrdinové nebyli Moci k ničemu, proto byli rychle zapomenuti. Pro Moc je "hrdinou" ten, kdo dobývá (t.j. ničí), ne ten, kdo zachraňuje (t.j. tvoří). Obraz hasiče pokrytého popelem pracujícího v troskách "Dvojčat" v New Yorku byl nahrazen tankem strhávajícím Husseinovu sochu v Baghdadu.

Jedinou věcí, kterou moderní polis (užívám termínu "polis" namísto "město" abych zdůraznil, že hovořím o městském prostoru ekonomických, ideologických, kulturních, nábořenských a politických vztahů) sdílí s tou klasickou (Plato), je povrchní a nepřesvědčivý obraz stáda (lidu) a pastýře (toho, který vládne).

Ale modernost naprosto rozbila platonský obraz. Nyní to je průmyslový komplex: některé ovce se střihají a jiné jsou obětované, aby se získala potrava. Některé ovce, ty "nemocné", jsou isolovány, vyloučeny a "spáleny", tak by nenakazily zbytek.

Neoliberalismus se představil jako účinná správa pro tu smíšeninu jatek a corralu (statku), kterým je polis. Zdůraznil ale, že efektivnost bude možná pouze tehdy, když se hranice polis zboří a rozšíří se (t.j. podnikne invazi) po celé planetě: Hyper-Polis. Ale stává se, že "správce" (ten, kdo vládne-pastýř) se zblázní a rozhodne se obětovat všechny beránky, i když je majitel všechny nemůže sníst, a i když nezbudou žádné ovce na stříhání, dokonce ani žádné, které budou moci být obětovány zítra. Starý politik, ten "z doby před" (a nemluvím zde o době "před Kristem", ale o konci 20. století), se specializoval na udržování podmínek pro růst stáda, aby byly ovce pro různé využití a, nadto, aby ovce nerebelovaly. Neopolitik už dávno není "kultivovaným" pastýřem. Je hloupým a nevědomým vlkem (který se ani neschovává do beránčí kůže), který se spokojuje s tím, že pohlcuje část stáda, které je mu svěřeno, ale který opustil své základní úkoly. Není daleko doba, kdy stádo zmizí nebo bude rebelovat.

Myslí si snad někdo, že to nemá co dělat s "polidšťováním" statku- fabriky-jatek moderní polis, ale s ničením oné logiky? Strhávat beránčí kůži a bez ovcí odkrývat to, že "pastýř-řezník-střihač" není jen neužitečný, ale že je překážkou?

Logikou Národního Státu bylo (v širokém záběru): polis-město se shromažďuje na nějakém území (a ne naopak), provincie se shromažďuje v řadě polis, národ se shromažďuje v řadě provincií. Tedy polis-město bylo základní buňkou Národního státu, a Polis-Hlavní město vnucovalo svou logiku zbytku polis.

Pak tam byl jistý druh společných věcí, jeden nebo několik faktorů, které držely tu Polis uvnitř dohromady, jako byly ty faktory, které držely dohromady Národní Stát (území, řeč, měna, právně-politický systém, kultura, dějiny atd.). Tyto faktory byly vymazány a vyhozeny do povětří (často nejen obrazně) globalizací.

Ale co s polis během současného úpadku (skoro na úrovni vymizení) Národního státu? A co bylo dříve? Polis nebo Národní stát? Úpadek jednoho nebo druhého? Na tom nezáleží, přinejmenším v tom kontextu, ve kterém mluvím nyní. Jestli je fragmentací (a proto tendencí k vymizení) Národního státu vina fragmentace polis nebo naopak, není tím, o čem mluvím.

Polis, tak jako Národní Stát, ztratila to, co ji drželo pohromadě.

Žádná polis není ničím více než neuspořádanou a chaotickou střepinou, navrstvením dalších polis, které nejen, že jsou od sebe odlišné, ale někdy protikladné.

Moc Peněz vyžaduje zvláštní prostor, který nejen že bude zrcadlit její velikost a blahobyt, ale který ji navíc bude chránit před "jinými" polis (těmi "jinými"), které ji obklopují a ohrožují ji.

Tyto "jiné" polis se nepodobají barbarským společenstvím z nedávné minulosti. Polis Peněz se pokouší vtáhnout je do své logiky a potřebuje je, ale zároveň se jich obává.

Tam, kde byl dříve Národní stát (nebo kde s ním ještě zápasí o prostor), je neuspořádané nahromadění Polis. Polis Peněz jsou ve světě "domy" "společnosti Moci". Ale tam, kde byl dříve právní a instituční systém, který řídil a reguloval vnitřní život Národních států a vztahy mezi nimi (mezinárodní právní struktura), není nic. Mezinárodní právní systém je neplatný a jeho místo spontánně zaujal "právní" systém Kapitálu: brutální a nemilosrdná konkurence jakýmikoli prostředky, mezi nimi i válkou.

Co jiného jsou programy veřejného zabezpečení měst než ochrana těch, kdo mají vše, před těmi, kdo nemají nic? "Mutatis mutandis", programy národní bezpečnosti nejsou už národní, stavící se proti jiným národům, ale jsou proti všemu, kdekoli. Obraz města obklopeného (a ohrožovaného) prstenci bídy a obraz národa ohrožovaného jinými zeměmi se začaly měnit. Chudoba a nesouhlas (ti "jiní", kteří zdvořile nemizí) už nejsou na periferii, ale lze je vidět skoro v kterékoli části metropolí a zemí.

To, na co chci poukázat je, že "reorganizace", která se provádí ve vládách polis, oněch fragmentů, jako generálka nebo "trénink" pro národní reorganizaci, jsou k ničemu. Protože jde o více než pouhé přeskupení, jde o izolování "škodlivých" fragmentů a zmírnění dopadů, které by jejich požadavky, zápasy a odpor mohly mít na polis peněz. Ti, kdo vládnou městem, pouze řídí proces fragmentace polis v naději, že přejdou k řízení procesu národní fragmentace.

Privatizace prostoru ve městech není ničím jiným než strachem, který porušuje svá vlastní pravidla. Polis se proměnila v zmatený prostor ostrovů. "Koexistence" mezi několika málo je možná pro společný strach, který mají z "jiných". Ať žijí privátní ulice! Budou následovat privátní sídliště, pak města, provincie, národy, celý privatizovaný svět, t.j. isolovaný a chráněný před "jinými". Ale není daleko k tomu, že i bohatý soused bude považován za "jiného".

To, co neudělala jaderná válka, mohou udělat korporace. Zničit všechno, dokonce i to, co jim přináší bohatství. Svět, do kterého se nevejde žádný svět, dokonce ani on sám ne. To je projekt Hyper-Polis, který se pozvedá na troskách Národního státu.

III. POLITIKA

Neexistují už žádné národní příčiny a důvody, které drží pohromadě polis, národy, společnosti? Nebo neexistují už politikové, kteří jsou schopni takové důvody vzít za své? Diskreditace politiky je ještě něčím více: má v sobě něco z nenávisti a hořkosti. Běžný občan se posunuje od lhostejnosti směrem k násilnostem politických tříd, k odmítání, které stále více nabírá na "výmluvných" formách. "Stádo" nové logice odporuje.

Politik včerejška formuloval společný úkol. Ten moderní se o to pokouší a nedaří se mu to. Proč? Snad pro to, že on sám si přivodil ztrátu prestiže nebo, přesněji, spíše než věc, zprostiutuoval povolání.

Moderní politické třídě chybí jako výchozí bod realita a tak vyrábí hologram, který nevychází z velikosti jejích aspirací, ale z velikosti jejího současného plánu: Ti, kdo vládnou lidu se nezřekli vládnutí městu, provincii, národu, celému světu. Jen jejich dnešek určuje obyvatelstvo, a oni pro další krok musí počkat do dalších voleb.

Jestliže Národní Stát měl dříve schopnost "vidět dál" a navrhovat potřebné podmínky pro kapitál, aby se rychleji reprodukoval, "in crescendo", a tak mu pomáhal vyrovnat se s periodickými krizemi, destrukce jeho fundamentálních základů mu v uskutečňování tohoto úkolu brání.

Sociální "loď" neví kudy kam, a problémem není jen to, že chybí schopný kapitán. Stalo se, že ukradli kormidlo, a to se nikde neobjevuje.

Zatímco peníze byly dynamitem, politikové byli praktickými "vykonavateli" demolice. Zničením základen Národního státu zničila tradiční politická třída také své alibi: všemocní atleti politiky nyní překvapeně a nevěřícně zírají na podělaného obchodníka, který nemá sebemenší ponětí o jakémkoli umění Státu. On je ani neporazil, jednoduše je nahradil.

Ta tradiční politická třída není schopna znovu vybudovat základy Národního státu. Živí se jako dravý pták z bohatství země a přiživují se v blátě a krvi z toho, co imperium peněz vybudovalo. Zatímco žerou, Pán Peněz čeká u stolu.

Svobodný trh prošel strašlivou metamorfózou: nyní si můžete vybrat, do kterého nákupního centra půjdete, ale obchod je tentýž a značka je také tatáž. Falešná počáteční svoboda, "svobodná nabídka a svobodná poptávka", byla silně narušena tyranií reklamy.

Základy "západní demokracie" byly vyhozeny do vzduchu. Kampaně a volby se konají na jejích troskách. Volební pyrotechnika září hodně vysoko, tak vysoko, že ani trochu neosvítí trosky, ve kterých leží politická práce.

Stejně tak páteř vládní práce, Důvody Státu, už nejsou k užitku. Nyní to jsou Důvody Trhu, které řídí politiku. Proč zaměstnávat politiky, když marketingoví analytici rozumí nové logice Moci lépe?

Politik, profesionál Státu, byl nahrazen manažerem. A tedy vize Státu se chápe jako vize marketingu (manažer není ničím jiným než předákem ze včerejška, který pevně "věří", že úspěch jeho firmy je jeho vlastním úspěchem) a horizont se zužuje nejen pokud jde o vzdálenost, ale také pokud jde o význam.

Poslanci a senátoři už nedělají zákony, tu práci dělají "lobby" poradců a konsultantů. Tradiční politikové a jejich intelektuálové, sirotci a vdovy, si rvou vlasy (ti, kteří ještě nějaké mají) a nacvičují si stále znovu a znovu nová alibi, aby je nabídli na trhu ideí: nemá to cenu. Existuje tam nadbytek zboží, a není, kdo by kupoval.

Obracet se v hnutí odporu na tradiční politickou třídu jako na spojence je vynikajícím cvičením v nostalgii. Obracet se na neopolitiky je symptomem schizofrenie. Tam nahoře nelze dělat nic jiného než sázet na to, že snad by se něco mohlo udělat.

Jsou ti, kdo se oddávají představě, že kormidlo existuje, a boji za jeho získání a uchopení. Jsou ti, kdo kormidlo hledají, jistí, že ho někde někdo nechal. A jsou ti, kdo z ostrova nedělají útočiště pro sebeuspokojení, ale loď k nalezení jiného ostrova a dalších a dalších.

IV. VÁLKA

V postmoderním stresu společnosti Moci je válka vozem. Karatze smrti a destrukce tiší, ale neléčí. Současné krize jsou horší než ty z minulosti a proto radikální řešení, které pro ně nabízí Moc, totiž válka, je horší než ty z dřívějška.

Nyní nemá globalizace, největší lež v historii lidstva, dokonce ani tu slušnost, aby se pokusila o ospravedlnění sebe samé. Tisíce let po tom, co se objevila slova a s nimi logický argument, nastoupila opět síla, aby zaujala rozhodující a rozhodnou pozici.

V dějinách upevňování moci se schopnost lidstva žít v harmonii obrátila v koexistenci. Protože jsme ve válce. Dichotomie ovládající a ovládaní nyní formuje světové společenství a pokouší se být novým kriteriem "lidství" dokonce i pro nejslabší fragmenty globální společnosti.

Vakuum, které po sobě zanechali státníci, se v hologramu Národního státu vyplňuje manažery a kariéristy. Do jasného pořádku kapitálu ale začleňují vojáci společnosti (nová generace, která nejen že čte a uplatňuje Sun Tzu, ale která má také materiální prostředky k provádění svých pohybů a manévrů) vojenskou válku (abychom ji odlišili od ekonomické, ideologické, psychologické, diplomatické a dalších válek) jako jeden z dalších faktorů své tržní strategie. Logika trhu (více zisků, vždy a za každou cenu) je napojena na starou logiku války (znič bojovou kapacitu odpůrce). Mezinárodní legislativa pak stojí v cestě a musí se ignorovat nebo je třeba ji zničit. Doba přijatelného ospravedlňování je pryč. Nyní se ve válce už ani nezdůrazňují "morální" nebo dokonce "politické" důvody. Mezinárodní instituce jsou bezcenné monumenty na obtíž. Pro společnost Moci mohou být lidé buď klienty nebo zločinci. Aby zajistil vládu prostřednosti těch prvních a zlikvidoval ty druhé, propůjčuje politik zákonnou tvář nezákonnému násilí Moci. Válka už nepotřebuje zákony, které by ji "ospravedlňovaly" nebo "za ní stály". Stačí mít politiky, kteří ji vyhlásí a kteří podepíší rozkazy.

Když si vláda Spojených státu přivlastňuje roli "policajta" v Hyper- Polis, musíme se jí ptát, jaký pořádek chce udržovat, jaký majetek by měla chránit, jaké zločince by měla pozavírat a jaký zákon dává jejím činům logiku a řád. Jinými slovy, kdo jsou ti "jiní", před kterými musí být společnost Moci chráněna.

Není horšího velitele pro vedení války než voják, proto byli dříve velcí generálové, kteří ve válkách vítězili (ne ti, kteří vybojovávali bitvy), politiky, státníky. Ale když teď už z nich nikdo není, kdopak vede současnou bitvu o dobytí světa? Pochybuji, že kdokoli se zdravým rozumem by tvrdil, že Bush nebo Rumsfeld řídí válku v Iráku.

Tak tedy těmi, kdo ji řídí, jsou buď vojáci anebo někdo jiný. Jsou-li to vojáci, budou výsledky brzy vidět. Voják není spokojen, dokud totálně nezničí svého protivníka. Totálně, jinými slovy, ne porazit, ale zničit, vygumovat, odstranit. A tak řešení krize je jen předehrou k větší krizi, k hrůze, kterou nelze vypsat slovy.

Nejsou-li to vojáci, kdo to tedy řídí? Někdo by snad řekl, že korporace. Ale i ony mají logiku, kterou přidávají k logice jednotlivců, a řídí je. Jako živá bytost se svým vlastním rozumem, nařizuje korporace svým členům, aby postupovali tím a tím směrem.

Kterým? Za ziskem. V této logice se peníze zaměřují tam, kde si mohou zabezpečit nejlepší podmínky pro rychlé, vzrůstající a plynulé zisky.

Zaměří se tam, kde je zisku méně nebo tam, kde je ho více? Ano, korporace půjde vědomě proti jiné korporaci.

Vyřeší výsledky války v Iráku krizi, ve které se ocitají velké korporace? Ne, nebo při nejmenším ne hned. Různorodý dopad konfliktu na očekávání 'Národního státu, který aspiruje na to být nadnárodním' má životnost televizní reklamy.

"Už jsme v Iráku zvítězili", řeknou občané Spojených států. "A co teď? Jiná válka? Kde? Je tohle nový světový pořádek? Válka všude a neustále, jen přerušovaná televizní reklamou?"

V. KULTURA

Pevně spoléhajíc na vůz války hledí společnost Moci na své komplexy a svá strašidla. Mají mnoho jmen a mnoho tváří, ale jednoho společnoho jmenovatele: "ten druhý", "ten jiný". Ti druzí, kteří před globalizací byli daleko časově i prostorově, ale které chaotická stavba Hyperpolis přivedla na zápraží společnosti Moci.

Kultura těch "jiných" se stává opovrhovaným zrcadlem. Ne proto, že ukazuje moc v její nelidské krutosti, ale protože vypráví historii "jiných". Naprosto jiných, odlišných, kdo nejen že nezávisí na "I" Moci, ale kdo také mají své vlastní dějiny a krásu, aniž by si vůbec povšimli existence onoho "I" nebo si představovali jeho objevení v budoucnosti.

Selhávání člověka v harmonii, v jeho bytí v kolektivním bytí, se ve společnosti Moci skrývá za individuální úspěch. Ale tento úspěch ale také zakrývá, že je umožňován zničením toho jiného, kolektivního bytí. Po desetiletí zaujímal kolektiv v představách Moci místo zla, zvůle, zloby, krutosti, neúprosnosti. "Ten jiný" je tváří rebela Lucifera v nové "bibli" Moci (která nezvěstuje záchranu, ale podřízenost a porobu) a je třeba ho zase znovu vyhnat z ráje. A "chytré bomby" (patřící do novodobého vojenského arsenálu) hrají pak roli planoucího meče.

Tváří toho "druhého" je jeho kultura. To je oblast, ve které spočívá jeho odlišnost a jinakost. Řeč, víra, hodnoty, tradice, dějiny se stávají kolektivním tělem Národa a dovolují mu odlišovat se od ostatních a na základě těchto odlišností nacházet vztah k druhým.

Národ bez kultury je entitou bez tváře, jinými slovy bez očí, bez uší, bez nosu, bez úst a bez mozku.

Ničení kultury "jiného" je nejúčinnějším způsobem jeho likvidace.

Vyrabování kulturního bohatství v Iráku nebylo dílem nepozornosti nebo nezájmu okupačních jednotek. Byla to jedna z dalších vojenských akcí ve válečném plánu.

Ve velkých válkách věnují velcí tyrané a genocidy zvláštní úsilí kulturní destrukci. Podobnost mezi Hitlerovými a Bushovými kulturními fobiemi není v tom, že by dokládaly společné symptomy šílenství.

Podobnost je v projektech udělat svět světovým, která hnala jednoho a vedla druhého.

Kultura je jednou z mála věcí, které drží Národní stát ještě při životě. Zničení kultury bude ránou z milosti. Nikdo na ten pohřeb nepřijde, ne proto, že by to nebylo známo, ale kvůli "ratingům".

VI. MANIFESTY A DEMONSTRACE

Zásadním činem války nového století nebyl pád "dvojčat" a nebyl to ani pád Husseinovy sochy, nemilosrdný a neokázalý. 21. století začalo globalizovaným "NE VÁLCE", které vrátilo lidstvu jeho podstatu a podrželo je dohromady při věci. Jako nikdy předtím v dějinách lidstva, se planeta otřásla tímto "NE".

Od intelektuálů všech úrovní po nevzdělané obyvatele zapomenutých koutů země, stalo se "Ne" mostem, který spojil malé obce, městečka, větší města a městské konglomerace, provincie, země a kontinenty. V manifestacích a demonstracích chtělo toto "Ne" obhájit rozum tváří v tvář síle.

Ačkoli "Ne" zčásti zesláblo po okupaci Bagdádu, je v jeho ohlasu větší naděje než bezmoc. Někteří se ovšem přesunuli do teoretické oblasti a vyměnili otázku "Co dělat pro zastavení války?" za jinou: "Kde dojde k příští invazi?"

Jsou ti, kdo bezelstně tvrdí, že prohlášení vlády Spojených států, že nepodnikne nic proti Kubě, svědčí o tom, že není důvodu obávat se severoamerické vojenské akce proti tomuto karibskému ostrovu. Přání severoamerické vlády vpadnout na Kubu a obsadit ji je reálné, ale je to ještě něco víc než přání. Už existují plány s trasami, časy, kontingenty, stadii, dílčími a postupnými cíli. Kuba není jen teritoriem, které má být dobyto. Je to především potupa. Kaz na luxusním automobilu neoliberální modernosti, který nelze tolerovat. A námořníci jsou hlavním vojem. Jestliže se tyto plány uskuteční, ukáže se, jako je tomu nyní v Iráku, že cílem nebylo svrhnout pana Castro Ruze, ale ani vnutit změnu politického režimu.

Invaze a okupace Kuby (anebo kteréhokoli jiného místa na zeměkouli) nepotřebuje intelektuály, kteří jsou "překvapeni" akcemi Národního státu (snad posledního, který v Latinské Americe zůstává jako takový), které podniká pro vnitřní kontrolu.

Když severoamerickou vládou nepohnulo ani vlažné odmítnutí se strany OSN a předních vlád světa ani si nedělala starosti s výslovným odsouzením se strany milionů lidí po celé planetě, slova odmítnutí nebo podpory se strany intelektuálů ji ani nepovzbudí ani nezastaví.

(Když se mluví o Kubě, dověděli jsme se nedávno o "hrdinském" činu israelských vojáků: ti popravili Palestince střelou do vazu.

Palestinci bylo 17 měsíců. Objevil se kvůli tomu nějaký manifest s podpisy těch, které to pobouřilo? Selektivní horor? Zemdlenost srdce? Nebo ono "odsuzujeme je kdekoli, ať je to kdokoli" se vztahuje nyní a navždy na každou dávku teroru, kterou se snaží dát spolknout všem těm, kdo jsou dole? Stačí říci "Ne" jen jednou?)

Nezastaví je ani protestní demonstrace ať jsou jakkoli masivní a vytrvalé, dokonce v samotných Spojených státech, mám na mysli: NEZASTAVÍ JE SAMY SEBOU.

Základním faktorem je schopnost k odporu těch, kdo jsou postiženi, důvtip pro spojování /různých/ způsobů odporu a něco, co může znít "subjektivně", rozhodovací schopnosti zarmoucených lidských bytostí postižených křivdou. Území, které má být dobyto (ať se jmenuje Syrie, Kuba, Irán nebo hory jihovýchodního Mexika) se pak musí proměnit v území odporu. A nemluvím o počtech zákopů, zbraní, pastí a bezpečnostních systémů (které jsou ale také potřebné), ale o odhodlání (snad by někteří řekli "Morálce") lidských bytostí odporovat.

VII. ODPOR

Krizím předchází vědomí jejich existence, ale reflexe o důsledcích nebo řešeních těchto krizí se obracejí v politické akce. Odmítání politické třídy není odmítnutím dělání politiky, ale jedním ze způsobů, jak ji dělat.

Skutečnost, že se ve velmi omezeném horizontu plánů Moci nový způsob dělání politiky neobjevuje, neznamená, že se tak neděje v několika nebo mnoha fragmentech společnosti po celém světě.

Všechen odpor v dějinách lidstva se jevil jako neúčinný, nejen za úsvitu, ale ještě dlouho do noci útoku, ale, představíme-li si to takto, čas je paradoxně na jeho straně.

Mnoho soch může padnout, ale když se zachovává a podporuje rozhodnost generací, je vítězství odporu možné. Nebude mít přesné datum, ani se nebudou konat únavné a nudné oslavy, ale předvídatelný úpadek aparátu - který vlastní mašinerii proměňuje ve svůj projekt pro nový pořádek - skončí tím, že se dovrší.

Nehlásám planou naději, ale připomínám trochu ze světové historie a v každé zemi kousek národní historie.

Zvítězíme, ne proto, že to je naším osudem, nebo proto, že je tak psáno v našich rebelských nebo revolučních knihovnách, ale proto, že pro to pracujeme a za to bojujeme.

A z toho důvodu je třeba trochu respektu pro toho druhého v jeho jinakosti, pro toho, kdo se staví na odpor někde na jiném místě, stejně tak jako hodně skromnosti, abychom si připomínali, že se od toho jiného můžeme ještě mnoho naučit, a moudrosti nekopírovat, ale vytvářet, teorii a praxi, která nepočítá do svých principů aroganci, ale která uznává své horizonty a nástroje, které těmto horizontům slouží.

Nejde o upevňování stávajících soch, ale o práci pro svět, kde sochy slouží pouze ptákům, aby na ně káleli.

Svět, do kterého se vejde mnoho odporů. Ne internacionála odporu, ale pestrý prapor, melodie s mnoha tóny. Jestliže se zdá disonantní, nesourodá, tak je to proto, že plán zdola stále ještě upravuje partituru, kde každá nota najde své místo, svůj zvuk a především svůj vztah s jinými notami.

Historie ještě zdaleka není u konce. V budoucnosti bude možná harmonická koexistence, ne díky válkám, které se pokouší ovládnout druhé, ale kvůli onomu "ne", které dalo lidským bytostem - jak tomu bylo předtím, v prehistorii - společnou věc a spolu s ní naději: naději na přežití lidstva, proti neoliberalismu.



Subcomandante Marcos je najznámejším hovorcom povstaleckej Zapatistickej armády národného oslobodenia (EZLN), bojujúcej za práva desiatich miliónov domorodých Mexičanov (Indiánov), za demokratizáciu mexického režimu a za zastavenie neoliberálnych plánov všade na svete. Pôvodný text v španielčine bol zverejnený v časopise Rebeldía, Mexiko, 17. 6. 2003. V angličtine ho môžete nájsť na stránke ZNet. Do češtiny text preložila Marta Pešková a zverejnený bol v samizdate ľavicových kresťanov Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti.







Vaše komentáre:

Cuba  (09.05.2007 17:55:50)     
EZLN Viva la Revolución
Subcomandante Marcos je nejen schopný taktik a guerrillový stratég, ale i velmi inteligetní člověk, s neuvěřitejně charismatickým projevem. Každé jeho slovo má váhu a téměř cenu zlata, jeho činy se zlatem ani nedají vyvážit. On sám moc dobře ví, a jak sám říká: Our word is our weapon, že jsou to právě do slov převedená fakta, která nezvratně mluví v neprospěch PRI a vůbec mexické vlády. Bohužel doba je taková, že se diktatura nedá porazit jen slovy a masivní ideologickou podporou ze zahraničí. Diktatura se nedá porazit ani odporem ve formě manifestace, demostrace... musí dojít k boji - a i tady si Marcos v čele EZLN poradil na jedničku. Jeho osvobození Chiapasu nebylo sice tak triumfální, jako tomu bylo na přelomu padesátých a šedesátých let na Kubě v režii Che Guevary, Camila Cienfuegose a bratrů Castrových, ale zato má chiapaská "revoluce" stoupající tendence a nezvrhla se(a ani se nezvrhe) v tu odpornou komunistickou diktaturu, která teď požírá kubánský národ.
Marcos je nový Che, mexický Che, který ale v duši nenese tu temnou stránku, která se bohužel při vychvalování Guevarových činů musí zmínit.
EZLN je budoucnost Mexika. EZLN by měla být inspirací. Doufám - a zároveň jim z celého srdce přeju -, že dosáhnou všech svých cílů.
Pokud Mexiko s definitivní platností uzná autonomii teritorií kontrolovaných EZLN, může svět zajásat, protože se bude moci Marcos více soustředit na boj proti Globalizaci (neoliberalismu).
Budiž dílo Emiliana Zapaty dokončeno!

Para todos todo. Para nosotros nada.

Reagovať

  
retret  (09.12.2012 06:39:51)     
hgfgh
http://www.texansfootballshop.com/ Texans JJ Watt Jersey
http://www.texansfootballshop.com/ JJ Watt Women's Jersey
http://www.texansfootballshop.com/ JJ Watt Youth Jersey
http://www.texansfootballshop.com/ JJ Watt Pink Jersey
http://www.texansfootballshop.com/ JJ Watt Authentic Jersey
http://www.texansfootballshop.com/ JJ Watt Elite Jersey

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.