hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

22. 10. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Držte hubu a krok!

Ivan Lesay

Bushova vláda sa pustila do ďalšej preventívnej vojny! Jej dejiskom nie je (zatiaľ) ani Irán, ani Severná Kórea, ani Sýria. Pred zahájením prípadného ďalšieho zahraničného dobrodružstva sa americkí jastrabi rozhodli vyničiť škodcov vo vlastnom dome. Domácou extrapoláciou „osi zla“ sa stali všetky mimovládne organizácie, ktoré si nedostatočne uvedomujú, „koho záujmy majú obhajovať“.

(29. 09. 2003)



Linka na dnes



Socialistický kruh (SOK)

Skupinka ľudí v ČR, ktorí sa veľmi hlboko zaoberajú štúdiom kapitalizmu, bývalého režimu a najmä potrebou socialistickej alternatívy k obom. Práca SOKu je na nesmierne vysokej teoretickej úrovni a je zjavné, že jeho členovia znalosťami i schopnosťami ďaleko presahujú úroveň bežnú medzi stredoeurópskymi intelektuálmi.



Rozkvetou Zelení?

aneb Jak se čistila strana


Pavel Pečínka

vydané 11. 09. 2003 • prečítané 9799x
formát na tlač



Hádanice hasičů z Formanova filmu Hoří, má panenko, nebo posezení strejdů ze Svazu chovatelů drobného zvířectva – podobně vypadaly sjezdy české Strany zelených (SZ), dlouhodobou izolací vysušené jako treska. Pasivita, šeď, rekapitulace chronických neúspěchů, žádná jiskra, sem tam získaný mandátek na malém městě, pár dominantních zvláštních person, bezostyšně orajících s postarší unavenou členskou základnou.


Na jaře 2002 mělo členský průkaz Strany zelených (SZ) kolem 250 starších lidí, na její březnový sjezd ve Zlenicích nepřišel žádný ekologický aktivista a jen jediný novinář - zpravodaj ČTK. V květnu 2003 však už sdružovala SZ asi 740 lidí, její členstvo se částečně a vedení téměř úplně překrylo s ekologickými aktivisty, kteří od roku 1989 nemohli SZ přijít na jméno. Co se tedy stalo?

SZ prošla od parlamentních voleb v červnu 2002 nejbouřlivějšími změnami ve své historii. Když Brandýské fórum (později Brandýská iniciativa - BI), seskupující několik známých osobností z ekologických, "lidskoprávních", kulturních aj. iniciativ, přijalo po zlenickém sjezdu nabídku SZ na spolupráci, bylo si pravděpodobně vědomo zřetelné problémovosti některých funkcionářů SZ a též rizika, že se SZ nepodaří proniknout do parlamentu. V postupu BI však nejspíš převážila snaha zapůsobit na Čtyřkoalici a ČSSD "Naderovým efektem"- tedy odebrat jim, tak jako přebral prezidentský kandidát Zelených v USA Ralph Nader demokratovi Alu Gorovi, několik procent hlasů a přinutit je k ekologizaci vlastních programů. Naznačil to před volbami hlavní hybatel celé reformy SZ Jakub Patočka.

Výsledek mediální propagace SZ prostřednictvím známých osob, spojených s BI, v červnu 2002 přinesl SZ zisk 11 milionů korun za 2,36 % získaných hlasů. Po volbách vyšlo najevo, že předsednictvo SZ odsouhlasilo devět dnů před volbami bez vědomí partnerů z BI pro Dalibora Vachulku, tehdejšího hlavního manažera strany, odměnu v konečné výši 2 miliony Kč (přičemž provedlo ještě zpětnou dataci smlouvy). Před volbami vedení SZ také tajilo, že SZ tíží od roku 1992 dluh 12 milionů Kč a že strana je financována půjčkami a dary některých podnikatelů, instalovaných do vedení výměnou za nejasné přísliby.

Ihned pro zprávě o Vachulkově odměně začal Jakub Patočka, chápající tuto záležitost jako podvod na voličích, diskreditaci všech "antikorupčních" a "demokratických" hesel společné předvolební kampaně zelených a jako výsměch aktivitám BI, kontaktovat své bližší i vzdálenější známé a organizovat jejich vstup do SZ. Iniciátor akce svůj smysl pro symboly prozrazoval přáním, aby oněch získaných zelených aktivistů bylo 77. Patočkovou původní představou bylo, že i pouhá "Zelená padesátka" (Z50), pokud se bude rekrutovat ze zkušených a pracovitých ekologických aktivistů s oporou ve svých iniciativách, dokáže snadno porazit korupční část starého vedení, získat si sympatie seriozní části "starozelených" a zabránit tak vytunelování SZ.

Z50 se od června 2002 stávala pozvolna skutečností. V létě a na podzim 2002 se uskutečnilo několik schůzek vesměs mladých "tmavozelených", kteří nejvíce v Brně a řidčeji v Praze vstupovali do SZ, jinde vznikaly nové organizace SZ přímo z "tmavozelených". Některých schůzek s "tmavozelenými" se účastnil i tehdejší předseda Miroslav Rokos, který na jednu stranu musel zápasit se svou váhavostí a snahou vyhýbat se konfliktům, na stranu druhou vítal nástup "tmavozelených" jako příležitost otevřít SZ mladým. Pro tmavozelené byl Rokos i přes některé pochyby přínosem, protože ve sporu s polomafiánskou skupinou jim mohl získat sympatie seriózních starších členů strany.

Urychlit nábor členů měl koncem listopadu 2002 Patočkův text Tmavozelená výzva, podepsaný též Patočkovým dlouholetým spolupracovníkem z Hnutí Duha Janem Beránkem, signatářem Charty 77 a bývalým ministrem životního prostředí Ivanem Dejmalem, Ondřejem Liškou z Mládeže pro interkulturní porozumění a dcerou Petra Uhla Sašou. Výzva přinesla jména těch, kteří již vstoupili do SZ s cílem reformovat ji - např. člena Nezávislého sociálně ekologického hnutí a současného ředitele Hnutí Duha Martina Andera, Jana Beránka, Ivana Dejmala, člena od Dětí Země odštěpené skupiny Arnika Petra Hrdiny, Mariana Páleníka ze skupiny Přátelé přírody, Evy Vavrouškové, Saši Uhlové, Jana Wunsche, novinářů Dušana Lužného a Petra Uhla, majitele hlubinně-ekologického nakladatelství DharmaGaia Lumíra Kolíbala, tajemnice Petra Pitharta Jany Strunecké atd. Dokument vysvětloval, že cílem je svolat mimořádný sjezd a na něm zvolit jiné předsednictvo, zbavené korupčníků. Aby text zapůsobil na tradičně časově vytížené a špatně placené aktivisty neziskových organizací, uváděl, že pro členství v nové SZ bude stačit jít jednou za rok na schůzi a zdůrazňoval, že SZ a občanské iniciativy by se měly překrývat. V závěru se doporučovalo neposílat psaní "nikomu kromě adresátů a důvěryhodných osob". Netrvalo dlouho a 16. prosince 2002 Lidové noviny zveřejnily článek Tmavozelený proud chce ovládnout Stranu zelených, po němž následovala mediální kampaň. Paradoxní bylo, že kritici "totalitní" Tmavozelené výzvy jako "výtahu k moci," patřili taktéž k ekologickému hnutí, ovšem k jeho radikálnějším odnožím.

Střet "starých" a "tmavozelených" na mimořádném sjezdu

Mimořádný sjezd SZ kontrastoval s chmurnou tradicí už pár metrů za dveřmi Kongresového centra brněnského výstaviště, kam se 5. – 6. dubna 2003 sjela promluvit si o partajní pokladně a dalším směřování strany dvě rozdurděná křídla SZ – staří demokraté a přivandrovalí pučisté podle jedněch, tuneláři a tmavozelení reformisté podle druhých.

V návodu pro přibližné rozeznání demokratů-tunelářů od pučistů-reformistů už ve frontě u šatny by mělo stát, že:

Demokrata-tuneláře zdobí oblek, má malou firmu nebo sedí na úřednické či manažerské židli, je mu mezi padesáti až sedmdesáti, blokádníci od Temelína ani jiné Děti Země, nesehnutí či duhoví aktivisté ho na svých akcích ani na stránkách novin nikdy nespatřili. Když promluví, zdá se občas, že si spletl partaj a víc by zapadl mezi kultivovanější republikány, případně národovce z České strany národně sociální, i když své mnohaleté formální členství zdůrazňuje, stejně jako dosažené tituly v technických vědách či funkce v zaměstnání. Tedy šedivé politikaření v byrokratickém brnění, natřeném na zeleno.

Pučista-reformátor je dost často také pučistka-reformátorka mezi osmnácti až pětatřiceti, za níž se nelze neohlédnout. Ještě před pár měsíci by ji (ho) do jakékoliv partaje bylo nutné táhnout heverem, má však za sebou řádku ekologických a „lidskoprávních“ akcí, studuje environmentalistiku či drží nad vodou ekologické nakladatelství a zeleně alternativní komunita ji (ho) zná už léta. Tedy zelená politika zdola, nesvázaná procedurální šněrovačkou, někdy trochu naivní a chaotická.

A mezi tím řada tápajících starších i nových členů SZ, kteří přijeli, aby zjistili, co se vlastně děje, upřímní i vypočítaví přeběhlíci ze staré SZ, fandící tmavozeleným a naopak tmavozeleným odporující undergroundovití hippies ze severu Čech či bizarní humpolácký klan z obce Zdice, kde hospodští chasníci vždy před sjezdem platí příspěvky a vytváří tak početnou lobby (Zatímco loňského března proseděla velká část zelených agrárníků sjezd ve Zlenicích v místním baru, v Brně se „válcovací autobus Zdice“ zdržoval v sále mnohem častěji).

Starozelení zleva, Patočkovci zprava

Z nahlášených 370 delegátů, reprezentujících kolem 740 členů, jich do Brna nakonec dorazilo 280. Že by výsledek článku uveřejněného den předtím v pátečních Lidových novinách, který označil za místo konání sjezdu Karlovy Vary? Delegátům chyběl nejvíc ten, který se kontaktu vyhýbal už dlouho a nenašel odvahu otočit se na sjezdu ani na vteřinu – Dalibor Vachulka, ještě donedávna manažer SZ, obdarovaný spřízněným starým předsednictvem SZ skoro dvěma milióny korun z volebního příspěvku za aktivitu, která nepřinesla prakticky jediný ohlas v médiích.

Sobotní ráno rozčlenění na tuneloidní a reformní proud zpřehlednilo. Zatímco dosavadní pseudozelení funkcionáři usedli paradoxně v levé polovině sálu, především v Brně a na Moravě koncentrovaní tmavozelení až na výjimky dostali místa vpravo. Většina z nich byla se SZ spojena díky Tmavozelené výzvě několik měsíců či dní. Kromě iniciátorů tmavozeleného náboru Jakuba Patočky a Jana Beránka nešlo přehlédnout např. bývalého šéfredaktora Listů, chartistu Jiřího Vančuru, spoluzakladatele německých Zelených Milana Horáčka, někdejší aktivistku Hnutí DUHA a Amnesty International a pozdější televizní moderátorku Janu Ulbrychovou, Petra Uhla, jeho syna Michala a dceru Sašu, ekologického disidenta a bývalého ministra životního prostředí Ivana Dejmala, spoluorganizátory Havlova Fóra 2000 Petra Lebedu a Ondřeje Lišku či veteránku ČSOP Janu Drápalovou.

Mnoha zvědavým pohledům musel čelit nejtmavější z tmavozelených Ahmed Mohamud Mohamed ze Somálska, první a prozatím jediná černošská kapka v bílém moři českých zelených. Naproti tomu jen zasvěcenějším byl znám hlubinný ekolog a majitel nakladatelství DharmaGaia Lumír Kolíbal, capkající po sále bos a zarostlý, jen zapráskat Bičem božím. Stejně tak Petr Hrdina, jeden ze dvou zelených straníků ze čtyřicetičlenné Arniky, odštěpené do Dětí Země, aktivista Hnutí DUHA Martin Ander nebo bývalý člen Levé alternativy Dušan Lužný. Na sjezd nedorazil a členem SZ se kvůli stanovám dosud nestal další tmavozelený, publicista Milan Daniel. I když spolupráci s StB přislíbil tento někdejší disident pod nátlakem při dlouhodobém věznění a po propuštění vše oznámil P. Uhlovi, na něhož měl donášet výměnou za zkrácení trestu, figuruje v seznamech agentů StB paradoxně stejně jako skuteční udavači. Do SZ nevstoupil ani tmavozelený předseda ekologické skupiny Přátelé přírody Marián Páleník kvůli nesouhlasu s aktivitami tmavozelených, zaměřených proti invazi USA do Iráku.

Na sjezdu vystoupili též hosté: Gabriela Szubová z polského Ekologického fóra Unie svobody přednesla pozdrav od Daniela Cohn-Bendita, spolupředsedy frakce Zelených-Evropské svobodné aliance (G-EFA) v Evropském parlamentu. Bendit popřál sjezdu "zelený" výsledek a "nové předsednictvo". Nepřímo diplomaticky podpořili "tmavozelené" též rakouští Zelení Ulrika Lunaceková a Gerhard Jordan, stejně jako nyní už česko-německý zelený Milan Horáček, dosud mimo SZ stojící Martin Bursík či předseda "tmavozeleným" blízké SOS Pavel Nováček.

Koncert mohl začít. Byly svižně zvoleny pracovní orgány, do nichž většinou v poměru 2 : 1 ve prospěch tmavozelených procházeli jejich zástupci. Dvoutřetinová přesila tmavozelených a jejich spojenců ze „staré“ SZ kopírovala daný poměr sil a přehlasovávala zbývající třetinu po dobu celého sjezdu. To se od počátku snažila brzdit hlavně skupinka „starozelených“, z níž tryskaly gejzíry připomínek, návrhů a pochybností.

Poté, co hosté diplomaticky naťukli, na čí straně vnitropartajního konfliktu stojí, předstoupil před delegáty dosavadní předseda Miroslav Rokos. Podle něj před třinácti lety na zakládajícím sjezdu SZ v nedaleké brněnské hale Rondo jedna kapitola zelených začala a poté, co se kruhem vrátila na místo svého vzniku, tato kapitola opět v Brně končí. Rokos v osobní zpovědi vyjádřil potěšení z „průlomové“ předvolební dohody SZ s Brandýským fórem před volbami roku 2002 a také z náboru nových členů Tmavozelenou výzvou. Současně přiznal část zodpovědnosti za stav, v němž se SZ nachází.

O finančních praktikách v SZ už od počátku 90. let promluvil končící místopředseda SZ Alois Mach: „Do parlamentu se v roce 1992 dostal za SZ inženýr Raška, který stranu vytuneloval. Z toho, co měl být u řady podnikatelů sponzorský dar pro stranu, se najednou stala půjčka, kterou si nechali několikanásobně vrátit.“ Starší člen SZ Pavel Brzobohatý se podivil nad tím, že SZ dostala už v roce 2001 pět milionů Kč, ovšem na loňském sjezdu ve Zlenicích o těchto penězích tehdejší vedení vůbec nehovořilo. Bývalý předseda Jiří Čejka popisoval, jak firma Abatis česko-německého podnikatele Kotála poskytla straně směnku na 900 000 Kč, časem je chtěla zpět a pak darovala kanceláři SZ židle, reformistický člen „staré“ SZ Plaček se tázal, kdo pořídil straně vůz Hunday. Sálem přitom proplouval sem a tam hlavní tmavozelený Jakub Patočka v tmavozeleném obleku a jeho spolupracovnice Daniela Matějková v křiklavě světlezelených šatech. Opřen o dveře hleděl do sálu Milan Horáček, podobný režiséru Zdeňku Troškovi, a občas měl výraz, že by stejně jako čerchmanti z Troškových pohádek některé účastníky sjezdu lapil do pytle a v oblacích sirného dýmu stáhl do pekla.

Já nic, to Předsednictvo...

V čím dál nepřehlednější vřavě ze starších řadových členů SZ padaly zábrany. Sálem začala kroužit obluda. Měla chapadla jako chobotnice, ale podobu proměnnou, létala z rohu do rohu. Jmenovala se Předsednictvo, byla strašlivá a mohla za všechno. Většina členů dosavadního předsednictva totiž obviňovala ze všeho špatného hlavně Předsednictvo. To Předsednictvo bránilo, nezajistilo, bojkotovalo, nekomunikovalo, nekontrolovalo, nepracovalo… Já nic, to Předsednictvo…

Kromě nepřítomného Vachulky nepromluvil nakonec už jen jeden člen předsednictva, k němuž se v dusivé atmosféře zlověstně stáčela pozornost – Emil Zeman z Karlových Varů. Právě on měl být mj. zodpovědný za převedení 6 milionů Kč patřících SZ na jiný účet, který sice zněl na jméno „Strana zelených,“ s nímž ale mohl disponovat jen on. Zachroptí Zeman a trefí ho šlak, vyběhne před sál a položí hlavu na koleje před tramvaj? Ale kdež, proč tolik morbidní fantazie. „Byl jsem mezitím na policii, tam jsem přislíbil mlčenlivost, pošlu to písemně,“ vyřešil situaci Zeman, odkráčel a už se nevrátil…

Spirála obviňování se točila dál. Starší člen SZ Prát z Jihlavy reagoval větou „musím se omluvit našim hostům, že to zde musejí poslouchat, to co se všechno dělo přece není beztrestné“.

Odejít do předsálí k odpočinkovému rozhovoru s Petrem Uhlem chmurný dojem z dosavadní Strany pseudozelených příliš nerozptýlilo. K Uhlovi přistupovali v minutových intervalech někteří „starozelení“ a snažili se vmísit do debaty stylem „Ááá, pan Uhl, tak to jste vy, ten čechobijec,“ nebo „Už jste byl v Chánově? Já to tam znám,“ případně „No, víte, ten váš pozitivní rasismus…“. „To je strašný,“ vrtěl hlavou Uhl, když jsme odcházeli schovat se za roh.

Beránek: 7000 členů za dva roky, tiskovku každý týden

Když ze skříní SZ vypadly hromady chrastících kostlivců, sjezd odmítl zprávu o hospodaření SZ přednesenou Janem Dytrychem, dosavadním místopředsedou pro hospodaření, a ze zápachu léta skrývané špíny se v sále udělalo nedýchatelně, neodvážil se v sobotu v noci žádný z dosavadních funkcionářů kandidovat na předsedu. Proti favoritovi tmavozelených a spol. Janu Beránkovi se postavil pouze Jaroslav Staněk, který neměl ve „staré“ SZ vyšší funkce. Beránek se představil jako 14 let angažovaný ekolog, spoluzakladatel a poté ředitel Hnutí DUHA, uvedl také, že nedostudoval sociologii. V SZ, do níž vstoupil v létě 2002, slíbil udělat pořádek, protože má „důvodné podezření, že některým činitelům slouží strana k osobnímu prospěchu“. Podle něj „je nutné, aby SZ měla za dva roky ne 700, ale 7000 členů“, strana též „musí jedenkrát týdně pořádat tiskové konference a vydávat tiskové zprávy, aby se o ní psalo“. „Přestože jsem autorem Tmavozelené výzvy, nedělím lidi na tmavozelené a světlezelené, ani na staré a nové,“ uzavřel svou předvolební řeč Beránek, oblečený nezvykle v saku. Na Beránkovu obhajobu vystoupil jeho letitý přítel Jakub Patočka a vyzval váhající, aby hlasovali pro Beránka jako pro symbol nové orientace SZ na mladé lidi.

Pražák Jaroslav Staněk, rtuťovitý padesátiletý chlapík, se představil jako doktor práv a daňový poradce, vládnoucí čtyřmi jazyky, člen správních rad, učitel práva a evropské integrace, myslivec, bývalý ředitel kasina Admirál a majitel stáda 15 koní, člen SZ od roku 1991, čímž si u mladých zarazil do rakve několik hřebíků současně.

Výsledek volby věrně kopíroval předchozí hlasování zhruba v poměru 2 : 1 ve prospěch reformistů. Z 249 odevzdaných lístků jich 173 obsahovalo Beránkovo jméno, 73 hlasů chtělo za předsedu bývalého šéfa kasina Admirál a majitele 15 koní. Dramatičnost chvíle narušila zvláštní místní organizace SZ Zdice, sestávající převážně z party břichatých chlapíků. Nevadilo, že jeden z nich, pan Červenka s vykasanými kalhotami a podkolenkami, se čas od času otáčel k tmavozeleným a trousil věty typu: „Ve straně už žádný penízky nejsou, dostanete hovno, kluci.“ Teprve když si jeho kolega sundal boty, aby provětral chodidla, šlo v sále do tuhého.

Ze sjezdu nakonec vyšlo netradičně mladé, téměř kompletně "tmavozelené" vedení, v němž nebyl nikdo z předchozích funkcionářů, a jenž se na rozdíl od minulých špiček SZ překrývalo s jedinou výjimkou s některými ekologickými, "lidskoprávními" aj. iniciativami. Přislíbilo vyjasnit minulé finanční machinace a začít řešit ekologické a sociální problémy v perspektivě evropské integrace.

Tmavozelené perspektivy

Koncert, jehož noty sepsal skladatel a hlavní dirigent orchestru zhruba před rokem, byl bravurně zahrán na jedna mínus, zvedl kvalitu a vliv SZ o stovky procent a posunul ji od českých specifik mafiánsko republikánského pařeniště k evropštějšímu profilu. Pseudozeleným však zůstává jistý vliv v jejich působištích na komunální a regionální rovině, kde se mohou jako součást kuriózních lokálních aliancí, podnikatelských klik atd. udržet a dál diskreditovat zelenou značku, i když svou moc nebudou čerpat z hlasů postmaterialistických voličů, ale ze sociálních skupin, pro evropské zelené netypických. Pokud je ovšem i z místní politiky nevymažou na konkrétní regiony zacílené kampaně podobné brněnskému sjezdu…

Další riziko „zvenčí“, ovšem z opačného směru, by mohla přestavovat přetrvávající averze některých ekologických aj. občanských iniciativ k tmavozeleným, protože SZ bez ekoiniciativ je totéž co ČSSD bez odborů nebo KDU-ČSL bez katolické jihomoravské vesnice. Také neochota k pouličním vystoupením, happeningům a jiným formám netradičního politického projevu, stejně jako absence vyprofilovaných reprezentantů menšin na čelních místech nové strany a jejích kandidátkách podněcuje otázku, jak jinak chce malá SZ bez výraznějších prostředků přes média oslovit ty skupiny voličů, jejichž zájmy hájí.

Odvážná přání nového předsedy na dosažení stavu 7000 členů během dvou let dokumentují přetrvávající vliv zakořeněného mesianismu. Rovněž by bylo škodlivé, pokud by většinu teoretické a praktické politiky nové strany přímo či nepřímo prostřednictvím svých přátel a kolegů nadále tvořila jediná, v mnoha směrech talentovaná, v otázkách majetkového prospěchu nezkorumpovatelná, ovšem někdy inkvizičně uvažující osoba. Pro dlouhé dálkové lety se více hodí pomalejší velkokapacitní letoun, jištěný čtyřmi motory než raketa se stísněnou kabinou, svištící strmě ke hvězdám, ovšem jen do doby, než její jediný motor vyhoří. Čím více samostatně uvažujících silných osobností z prostředí neziskového sektoru SZ tudíž posílí, tím více převládne kolektivní rozhodování nad tímto „nouzovým stavem“. Těžko se však bude rozlišovat, kdo po vyhraném sjezdu přichází proto, že jeho kariérní čich zavětřil novou šanci.

Před proměněnou SZ leží úkol sice nespravedlivý, ale logický: přebrat před zraky členů, voličů a médií vrstvu hnoje, kterou po sobě pseudozelení zanechali, nehodit přitom šavli a vzít si poučení pro budoucnost.



Pavel Pečínka je doktorand na katedre politológie FSS Masarykovej Univerzity v Brne. Je autorom publikácií Od Guevary k zapatistům, Pod rudou vlajkou proti KSČ, a Zelená zleva?, ako aj členom Strany zelených.. Tento článok zostavil pre hej rup! na základe svojich predošlých komentárov na tému česká Strana zelených.







Vaše komentáre:

 (13.03.2007 09:29:38)     

veselé čtení

Reagovať


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.