hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

27. 06. 2017 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Kolumbie a lidská práva

Nina Englanderová

„Nebudeme vychovávat naše děti pro válku,“ je heslo, které razí organizace Popular Women´s Organization (OFP; Ženská lidová organizace) z města Barrancabermeja. Jejím posláním je ochrana lidských práv mezi uprchlíky. Avšak takovéto přímočaré prohlášení na ochranu vlastních dětí stačí, abyste se stali dalším terčem v násilné politické válce.

(08. 12. 2003)



Linka na dnes



Pat Devine

Pat Devine prednáša ekonómiu na Manchesterskej univerzite. Vytvoril vlastný model nekapitalistickej a zároveň nesovietskej ekonomiky, opísaný v knihe Democracy and Economic Planning (Demokracia a ekonomické plánovanie). Vo všeobecnosti sa zaoberá kritikou teórií „trhového socializmu", participatívnymi modelmi rozhodovania, snahou spojiť „zelenú" a „červenú" politickú ekonómiu a teóriou podnikania.



Samopaly proti politbyru


Zdeněk Mlynář

(Úryvok z knihy ,,Mráz přichází z Kremlu´´)

vydané 21. 08. 2003 • prečítané 10851x
formát na tlač



...Když na schůzi předsednictva strany 20. srpna 1968 před půlnocí požádal náhle o slovo Černík, vyvolaný předtím ze schůze k telefonu, a oznámil, že ho volal ministr národní obrany Dzúr a sdělil mu, že sovětská vojska spolu s jednotkami čtyř dalších států Varšavské smlouvy překročila hranice Československa, byly mé první, vědomím neovládané pocity nejpodobnější šoku, ktreý jsem před lety prožil při srážce automobilu.


V hlavě se mi promítal jakýsi absurdní film, v němž se obrazy scén z konce války, barikády, tanky, ranění a mrtví v ulicích mísili s tvářemi mých nejbližších, s obraznou vzpomínkou na krajinu z jihu Čech, ale i na obludnou stavbu moskevské univerzity – a to vše za jasného pocitu, že to je definitivní debakl mého života jako komunisty. Pak následoval krátký pocit nesmyslnosti čehokoli – myšlení i činů. A teprve po něm neskutečná, a přece hmatatelná skutečnost: táž zasedací síň a tíž lidé jako před několika vteřinami – a přece jakýsi docela jiný svět, který s tím, co bylo před chvílí, vlastně nemá nic společného.

Jako v biografu vnímám, co se kolem mne děje a říká, jak Černík podrobně vysvětluje, že ministr Dzúr byl ve své kanceláři fakticky zatčen dvěma sovětskými důstojníky, že mu bylo dovoleno zatelefonovat jen toto sdělení předsedovi vlády, ale jinak už nemůže dělat vůbec nic, že snad podobně je tomu i s ostatními velitelskými kádry armády. Pak říká Dubček: „Tak přece to udělali – a to udělali mně!“ Hlasy se mísí, někdo – snad Kriegel – mluví o zradě národa, někdo navrhuje, aby na schůzi byl okamžitě pozván prezident Svoboda. Vasil Biľak vstává, nervózně prochází za řadou křesel a vykřikuje: „Tak mě lynčujte, proč mě nezabijete?“ Nikdo na to nereaguje, snad to většina ani nevnímá, stejně jako další hlasy, výroky, gesta a pohyby ostatních. Každý je nakrátko soustředěn do sebe. Myslím, že i pro ty, kdo jako Biľak o intervenci už předem věděli a čekali na tento okamžik, to byl okamžik osudový. Neprožívali šok z nenadálé katastrofy, ale uvolnění vnitřního napětí bylo i pro ně momentem, v němž na chvíli propadli nekontrolovanému, podvědomému jednání.

Mou mysl stále více začíná ovládat vědomí, že to je nenapravitelný krach všeho, čemu jsem zasvětil léta života, že je to konec i poslední podoby mé politické angažovanosti – reformního komunismu. Ten pro mne byl, jak je vidět i z celé této knihy, především politikou. A sovětskou intervencí tato politika definitivně skrachovala. Náhle se mi zdá úplně nesmyslné doufat v možnost politické reformy ještě dál, po vojenské invazi. A najednou také jasně vidím, že pro tuto alternativu, o níž jsem samozřejmě jako o teoretické možnosti věděl a uvažoval, nemá má politická koncepce žádné východisko, že je touto alternativou poražena, je zbytečná a nadále nesmyslná.

Začínám také mluvit a oznamuji, že rezignuji na svou funkci, protože nejsem s to v této situaci nadále usilovat o to, o co jsem dosud usiloval s přesvědčením. I Dubček mluví stejně: podává demisi ze své funkce. Myslím, že prožívá situaci také jako osobní krach, zřejmě z mnoha důvodů. Mluví tak, že je vidět, jak je zasažen osobně, jak politické události chápe, už jsem to napsal, jaksi patriarchálně. Podle slov, která pronáší, se cítí v roli Jánošíka: Když proti mně něco mají, proč si to nevyřídí se mnou? Kdyby mě za žebro pověsili – všechno si zodpovím!

To vrací všechny postupně k realitě. Začíná se mluvit o tom, že nikdo rezignovat nesmí, protože naopak všechny legálně ustavené orgány a jejich funkcionáři musí zůstat na svých místech a nesmí dojít k žádnému zřizování nových orgánů a k žádným změnám ve funkcích pod nátlakem intervence. Tohoto jednání se už účastní také Ludvík Svoboda. Je bledý, navenek klidný, ale vnitřně rozčilený. Nemluví mnoho na celé této schůzi, ale – pokud se pamatuji – staví se výslovně za názor, aby nikdo neopouštěl své místo a svou funkci.

V jakési tragikomické podobě ožívá i v této situaci rutina návyků z jednání politbyra: je třeba připravit usnesení – pověřuje se Mlynář (myslím, že to bylo na Dubčekův návrh). Je třeba svolat plénum ÚV KSČ, vládu, parlament. Debatuje se o nemožnosti bránit se proti intervenci vojensky. Není to vlastně debata, spíše jednoznačné konstatování faktu. Nikdo takovou možnost nenavrhuje, a pokud se o tom mluví, snášejí se jen různé argumenty pro nemožnost a nesprávnost takového kroku.

Proč? Odmítnutí ozbrojeného odporu nebylo ani tehdy, ani dnes zcela nesporné pro mnohé lidi, kteří nebyli ve vedení strany. Proč tedy v tomto vedení byla jednoznačně přijata alternativa vylučující vojenskou obranu? Nejprve věcné argumenty, z nichž se vycházelo:

Předně: Československá armáda, stejně jako armády ostatních zemí sovětského bloku, není armádou samostatnou. V klíčových pozicích v ní působí sovětští důstojníci, její výzbroj a technika řízení (vojenské spoje, šifry apod.) nejsou pro Sovětskou armádu nejenom neznámé, ale jsou jí kontrolovány. Armáda je dislokovaná způsobem, který vylučuje okamžitou efektivní obranu v případe napadení přes hranice „spojenců“ z varšavského bloku. Řada velitelských kádrů této armády nezaručuje, že se v případě takového konfliktu nepostaví na sovětskou stranu. A i když tedy nebereme v úvahu fakt obrovské přesily útočníka, není z vojenského hlediska možné efektivně bránit stát proti zemím sovětského bloku. Bylo by možné dosáhnout jenom toho, že se proti zjevné přesile bude po nějakou obu klást ozbrojený místní odpor postupu intervenujících armád. …

...Pak náhle Dubček oznamuje, že před třemi dny dostal od Brežněva dopis, s nímž považuje za nutné předsednictvo seznámit. Někdo to snad ještě poslouchá, ale je to už je absurdní divadlo: na jedné straně tu sedí lidé, kteří s úzkostí uvažují o tom, co se stane v příští hodinu s národem i s nimi osobně, kteří aniž to vyslovují, počítají se zatčením a deportací – a na druhé straně lidé, kteří by už nejraději byli na sovětském velvyslanectví a ustavili novou vládu. Sedí tu společně mlčky, zaměstnáni sami sebou, a kolem uší jim znějí koktavě pronášené fráze, jejichž autor už v době, kdy je podpisoval, rozhodl o rozkazu, jímž byla stanovena hodina „H“ pro vojenskou agresi.

Předkládám návrh usnesení, či vlastně provolání Všemu lidu Československé republiky. Škrtá se z něho věta, kde se říká, proč se nemůžeme vojensky bránit. Vedení strany se zdá nebezpečné i to, vůbec mluvit o ozbrojeném odporu, byť negativně. Beze změny však zůstává další věta, která začíná slovy: „Proto ani naše armáda … nedostala rozkaz k obraně země.“ Chybí jen vysvětlení proč. Ale nikomu to nevadí – a kupodivu dodnes v žádné práci o pražském jaru, kde je tento text citován, si toho nikdo nevšiml. Snad proti, že v textech stranických usnesení bývají často i větší nelogičnosti.

A potom začíná spor, přerůstající v hádku a končící známým hlasováním, v němž se rozhoduje o tom, zda aspoň neozbrojený, politický a morální odpor proti intervenci bude mít podporu KSČ. Jde o následující větu: „Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejenom všem zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva. Z těch, kdo mají hlasovací právo v předsednictvu, se proti této věte staví Biľak, Kolder, Švestka a Rigo. Z těch, kdo hlasovací právo nemají, je podporují Indra, Kapek a Jakeš. Ale kupodivu, ani oni tehdy neříkali, že intervence je v souladu s mezinárodním právem. Trvají jen na tom, že taková formulace ztíží situaci, že jde o konflikt mezi komunistickými stranami a ten se jaksi nemá vynášet ze „společného domu“. Ani oni nemluví o oprávněnosti intervence samé, jen stále říkají, že to je i naše vina, že se podcenilo nebezpečí. Slova, jakými se tíž lidé ohánějí později, „bratrská internacionální pomoc třídních bratří“, „nutná záchrana socialismu v Československu“ atd., taková slova nikdo z nich oné noci nemá na jazyku.

Všichni ostatní se v hádce, která propuká, když Kriegel a Smrkovský výslovně mluví o zradě národa každého, kdo se s intervencí ztotožní, nakonec stavějí za návrh. Z těch, kdo mají hlasovací právo, jsou to Smrkovský, Kriegel, Špaček, Černík, Piller a Barbírek, z těch, kdo ho nemají, je to Šimon, Císař, Slavík, Sádovský a já. Nepamatuji se už, jaké stanovisko zaujal Lenárt, ale nevzpomínám si, že by podporoval Biľakovu skupinu. Dubček váhá jen u slov „popření mezinárodního práva“. Když pak nakonec Smrkovský už nutí předsednictvo k hlasování a jednomu po druhém se klade jmenovitě otázka, zda je pro, nebo proti, říká Dubček: „Ale co – vždyť je to pravda!“ A hlasuje pro slova označující intervenci za popření mezinárodního práva. Ludvík Svoboda je na schůzi jen přizván, nemá také hlasovací právo: nevzpomínám si, že by do tehdejšího sporu nějak zasáhl.

Je už skoro půldruhé ráno. To, co už dvě hodiny neodbytně cítím, že totiž náš reformní komunismus už nemá, co by dál řekl, nachází výraz v Dubčekových slovech, jimiž končí schůzi předsednictva a posílá všechny jeho členy „na jejich pracoviště“. Celá promoskevská skupina se s úlevou vytrácí – až na Jakeše. Snad má režii přidělený úkol dozírat na ostatní. Černík odchází na předsednictvo vlády a také Císař opouští budovu ÚV KSČ. Všichni ostatní tam zůstáváme.

* * *

Někdy po čtvrté hodině předjela před budovu ÚV KSČ černá volha sovětského velvyslanectví a vzápětí následovaly pancéřové vozy a tanky. Z vozidel vyskákali vojáci v uniformách sovětských parašutistů, s vínovými barety na hlavách a námořnickými tričky pod blůzami, se samopaly v rukou. Tanky a vojáci obklíčili budovu, vojáci v hustém řetězu zatarasili přístupy k budově na všech jejich rozích. Několik důstojníků a četa parašutistů vběhli do budovy.

Díval jsem se na to spolu s ostatními z okna s neskutečným pocitem filmové scény. Ale mé vědomí mi přitom docela jasně říkalo: ano, tito vojáci v sovětských uniformách, které si poprvé s jásotem vítal 9. května 1945, s nimiž jsi potom pět let pil vodku a přátelil se v Moskvě, nejsou stínohrou na plátně biografu a své samopaly za chvíli nenamíří na carské kadety v Zimním paláci ani na zbytky stráží v Reichstagu, ale na tebe osobně. Ačkoli jsem to všechno jasně věděl, cosi uvnitř mi přitom stále říkalo, že to přece jenom je jakési nedorozumění: znám jejich jazyk i jejich myšlení, jejich služební vojenské řády i jejich povely, umím si představit, o čem se baví po službě a jak se dívají na své plukovníky i na Brežněva samého. Není přece možné, aby mě jen tak odpráskli!

Opravdu není? A proč? Cožpak si nepamatuji na příhody, které vyprávěli mí frontoví spolubydlící v koleji na Stromynce? Cožpak nikdy neodpráskli někoho, koho vůbec neznali a kdo jim osobně nebyl v takové chvíli nebezpečný, nebyl ozbrojen? A přece tuto chvíli prožívám jinak než jednu noc za války, v době heydrichiády. Tehdy, v době, kdy nacistická okupační moc hledala pachatele atentátu na Heydricha, procházely vojenské a policejní hlídky – s docela podobnými samopaly v rukou – namátkou pražské čtvrti. Procházeli také ulicí, kde jsem tehdy s rodiči bydlel: viděl jsem je z okna, šedivé přízraky, vstupující do domů a bytů. Věděl jsem, že můj otec, před válkou důstojník, má ve skříni jednu schovanou uniformu a že někde v bytě je i zbraň. Měl jsem prostý, veliký strach před nepřítelem a věděl jsem, že přijdou-li vojáci do bytu, je konec. Nepřišli – náhodou.

Z těch, kdo nyní přicházeli, jsem tento prostý, živočišní strach neměl. Samozřejmě, nebyl jsem malý kluk, bezvýznamný pro ty, kdo za chvíli vejdou. Věděl jsem, že mají rozkazy – a tyto rozkazy sotva znějí tak, že po otevření dveří Dubčekovy pracovny zazní salva ze samopalů. Daleko pravděpodobnější bylo, že budeme zatčeni, někam odvezeni – a pak snad i souzeni, ale rozhodně vše ještě zdaleka nekončí a je tu několik možností, jak o nakonec dopadne. Jenomže nešlo o úvahy, šlo o podvědomé pocity a jakési podvědomé jistoty. Z čeho vyrůstaly? Asi z mé komunistické víry a zároveň z mé dlouholeté příslušnosti k privilegovaným a vládnoucím v systému komunistické moci.

Můj pocit byl stejného druhu jako pocity těch funkcionářů KSČ, které před procesem s Rudolfem Slánským zatýkala Státní bezpečnost, již mnozí důvěrně znali, někdy ji přímo předtím ještě nařizovali zatýkat jiné: když přišla řada na ně, měli zprvu jakousi podvědomou jistotu, že to je nedorozumění, proti nim přece tato moc nemůže být doopravdy namířena. Byla to falešná jistota komunistických věřících a lidí mocensky privilegovaných, dosud vládnoucích. Je to asi pocit vůbec mnohem starší než komunistická víra a vláda: myslím, že církevní hodnostáři, pokud se dostali před inkvizici, musel mít nejdříve také takový pocit, než na něj zapomněli na mučidlech a nakonec na kacířské hranici. Byly tedy opravdu všechny mé iluze už překonány prostým faktem sovětské intervence? Zdá se spíše, že ještě ne.

Zase těžko v takovéto věci mluvit za jiné, ale zdálo se mi, že tento skrytý, podvědomý pocit jsem tehdy neměl jenom já. Aspoň chovaní všech, kdo jsme pak pod sovětskými samopaly byli po dlouhé hodiny drženi v jakémsi zajetí, tomu nasvědčovalo. Josef Smrkovský ve svých posmrtně uveřejněných vzpomínkách vypráví, jak potom, co před okny Dubčekovy pracovny sovětský parašutista zastřelil neúmyslně mladíka v čele pokojného průvodu lidí, kteří nesli jen státní vlajky a zpívali československou hymnu, okamžitě volal Červoněnka a činil ho zodpovědným za tuto smrt. Cožpak by takto mohl reagovat člověk, který by se necítil – přesto, že má za zátylkem samopal – stále ještě partnerem okupační moci samé, jedním z vládnoucích, k nimž zároveň patří i Červoněnko a Brežněv?

Myslím však také, že tento pocit nebyl jednostranný, že ho měli i vojáci se samopaly a jejich důstojníci. Náhle se rozletěly dveře Dubčekovy pracovny, asi osm vojáků a nižších důstojníků se samopaly vtrhlo dovnitř, obstoupili nás zezadu kolem velkého stolu a namířili své zbraně na naše zátylky. Za nimi vešli dva důstojníci. Hodností vyšší, plukovník, byl menší vzrůstem, skoro zakrslý. Zato měl však řadu vyznamenání, snad i Zlatou hvězdu hrdiny SSSR a také sebevědomé, zupácké chování. Oznámil, že nás „bere do ochrany“, a začal udílet různé povely. Někdo, snad Dubček, cosi řekl a plukovník se rozkřičel: „Nemluvit, tiše sedět! Česky nemluvit!“

Snad kdyby neřekl onen dodatek, česky nemluvit, byl by bych si ho nevšímal. Ale tento dodatek mě náhle a zcela podvědomě tak popudil, že jsem neovládl pocit hněvu, ponížení, strachu i oné podivné jistoty vládnoucích, kteří už nevládnou, a zvýšeným, rozkazovačným hlasem jsem mu rusky řekl: „Chovejte se, jak vám bylo přikázáno! Kde myslíte, že jste? Jste v kanceláři prvního tajemníka komunistické strany. Máte rozkaz umlčovat nás? Nemáte! Tak plňte rozkazy!“ Plukovník se zarazil, chtěl něco říci, ale nakonec neřekl nic. Tiše se rozhlédl – a vyšel z místnosti. Zanedlouho se vrátil s nějakým doprovodem, choval se dál sebevědomě, ale o zákazu hovořit už nepadlo ani slovo. Začal sepisovat jmenný seznam všech přítomných: jeho nadřízení asi neměli přehled, kde koho mají, snad neměli přehled ani o tom, kde jsou členové slíbené „revoluční vlády“ a „revolučního tribunálu“.

Vojáci zpřetrhali všechny telefonní linky v místnosti, zavřeli okna, aby nebylo slyšet volání zástupů, které se za řetězem parašutistů shromáždily, zpívaly hymnu a střídavě skandovali různá hesla a Dubčekovo jméno. I zavřenými okny to všechno však zaznívalo do místnosti spolu s ojedinělými výkřiky někde v dálce. Seděli jsme kolem stolu teď už mlčky, za zátylkem samopaly parašutistů. …

...Kolem deváté hodiny vešel do dveří znovu zakrslý plukovník, tentokrát provázen ještě dvěma sovětskými důstojníky a třemi civilisty, v nichž jsme tušili – ještě než otevřeli ústa – představitele našich, československých orgánů Státní bezpečnosti. Jednoho z nich, světlovlasého, mírně obézního čtyřicátníka jsem odkudsi určitě znal: snad jsem ho někdy školil o socialistické demokracii. Ten však stál mlčky. Promluvil vyšší, černovlasý. Požádal Dubčeka, Smrkovského, Kriegla a Špačka, aby ho následovali.

Někdo z nich, myslím, že Dubček, se zeptal, proč. Na to černovlasý estébák pronesl další formuli, jejíž doslovné znění jsem si nezapamatoval, ale jejíž podstatu tvořila slova: jménem revolučního tribunálu, vedeného soudruhem Aloisem Indrou. Smrkovský se zeptal, co že je to za orgán, že on jako předseda Národního shromáždění o žádném takovém orgánu neví a že v ústavě o něm také není zmínka. Dubček však slovy „Josefe, nech toho, nemá to cenu“ přerušil případnou debatu. Pak orgán StB vyzval všechny čtyři, aby mu odevzdal své zbraně. Smrkovský se zasmál, začal se sám demonstrativně prohledávat, otáčel na ruby kapsy a položil na stůl kapesní nožík se slovy: „My jsem žádné zbraně proti vlastnímu lidu nepotřebovali.“ Znejistělí orgánové StB, kteří mezitím přistoupili blíže k Dubčekovi, se zarazili. Dubček rozpřáhl ruce a se svým odzbrojujícím úsměvem řekl nejbližšímu z nich: „No tak, hledejte, hledejte!“ Sovětský plukovník, ačkoli nerozuměl rozhovoru, pochopil nepatřičnost celé scény a vyzval všechny k odchodu z místnosti. Smrkovský si ještě vložil do kapsy pár kousků cukru, které ležely na stole, obrátil se k nám všem se slovy: „Vezměte si taky, to se hodí, mám zkušenosti z Ruzyně,“ a byl spolu s ostatními odveden z místnosti. ...



Zdeněk Mlynář bol v roku 1968 tajomníkom ÚV KSČS. Jeho teoretické koncepcie mali významný vplyv pri tvorbe Akčného programu strany. V novembri 1968 sa vzdal všetkých straníckych funkcií a neskôr bol z KSČ vylúčený. Bol medzi prvými signatármi Charty `77. Neskôr pôsobil ako profesor politológie na univerzite v Innsbrucku. Po novembri `89 sa zapojil do snahy vybudovať v Česku i na Slovensku demokratickú ľavicu.





Vaše komentáre:

K tomuto článku sa doteraz ešte nikto nevyjadril.


Pridať nový komentár

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?

V rámci komentárov nemožno použiť značky jazyka HTML (tagy).

Ak chcete vložiť tučný text, linku, či mailovú adresu, použite prosím nasledovné značky:
[b]tučné[/b], [odkaz]www.domena.sk[/odkaz], [email]meno@domena.sk[/email]

Poslať linku priateľoviFormát na tlač

           



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.