hej rup! - Úvodná stránka

stránky

pre tých,

čo sa neboja

rozmýšľať inak

15. 11. 2019 • úvodná stránka • rubriky • linky •

 

Úvodná stránka
O čom to tu je?
Deforma školstva
Vojna v Iraku
Dôchodková deforma
Rok 1968
November `89/ Slobodné voľby
Slovenská ľavica
Zelení
Socializmus
Alter/globalizácia
Latinská Amerika
Osobnosti
Ostatné
NATO
Weblinky
Rozšírené vyhľadávanie
Osobná úprava

Vyhľadávanie



Z archívu



Nanebovstúpenie Ronalda Reagana

Noam Chomsky

V období svojej vlády nebol Reagan nijak zvlášť populárny. Gallup práve zverejnil údaje, ktoré porovnávajú jeho popularitu v úrade s inými úradujúcimi prezidentmi. Jeho priemerné hodnotenie z obdobia vlády je nižšie, než aké dosiahol Kennedy, Johnson, Bush st. a Clinton; vyššie, než aké dosiahol Nixon, Ford a Carter. To sú priemery z čias pôsobenia. V roku 1992 bol hneď za Nixonom ako najnepopulárnejší žijúci ex-prezident. Odvtedy sa rozbehla obrovská PR kampaň s cieľom spraviť z neho uctievanú, historickú postavu, takmer poloboha, a niet pochýb, že mala určitý dopad a spôsobila v poradiach posun. Nie na základe faktov, ale nesmierne efektívneho marketingu. Súčasné výjavy pripomínajú smrť Hirohita a sovietskych štátnikov. Jeden zo zvrhlejších okamihov v dejinách amerických médií. Úžasné lži, ešte aj od ľudí, ktorí veľmi dobre vedia, aká je pravda.

(18. 06. 2004)



Linka na dnes



Vysokoškoláci.sk

Stránka slovenského študentského hnutia. Informácie o pokusoch ministra Martina Fronca deformovať slovenské školstvo, argumenty proti zavedeniu školného, články z tlače, diskusia o pripravovaných akciách atď. Vrelo odporúčané.


Komentáre
k článku: Žeriavnička - odborárka z U.S. Steel začala hladovať
(zo dňa 02.06.2004, autor článku: SITA)

Komentár zo dňa: 24.09.2007 13:01:20
Autor: ocel (ocel@vychodu.sk)
Titulok:
Cingeľova sa nebála hovoriť pravdu. Za to jú trestajú!!!
PREČÍTAJ




Počet návštev od 12.04.2004: 1215042


Rozhovor Haló novin se Zuzanou Cingeľovou, slovenskou bojovnicí proti zbídačování lidí a porušování jejich základních práv
Pridané: 03.12.2004
Haló noviny

Tisícům Slováků se během působení pravicové vlády Mikuláše Dzurindy výrazně zhoršila sociální situace. Za zlepšení životních podmínek těchto lidí a všech jim podobných jste bojovala až v Bruselu v Evropském parlamentu (EP). S jakým výsledkem?



Jela jsem se do Bruselu přesvědčit, zda je pravda, co říkali naši europoslanci před volbami, že tam budou zastupovat ty voliče, kteří jim dají své hlasy. Ani jsem nečekala velké úspěchy. Při jednom mém televizním vystoupení se do něj telefonicky zapojila poslankyně Edita Bauerová (SMK) a tvrdila, že ještě nejsou ustaveny různé výbory, v nichž by projednala problematiku, kterou předkládám, tj. porušování základních lidských práv na Slovensku. Věděla jsem, že nemá pravdu.

Kdy jste jednala v EP?

Poprvé to bylo v říjnu. Ale vydala jsem se tam pak ještě znovu, ve třetí listopadové dekádě. Při první návštěvě se mnou jednala frakce GUE/NGL na podnět europoslance Miloslava Ransdorfa. Frakce se shodla, že tato problematika na Slovensku je velmi závažná. Dokonce se ozval hlas z nezávislé organizace na ochranu lidských práv, která též byla na setkání, že SR je laboratoří, kde zkoušejí tyto reformy, jak je lidé snášejí a podle tohoto vzoru budou v EU potom hlasovat. Takže když to nezastavíme na Slovensku, potom v ČR, Polsku, Maďarsku čeká totéž ty ubožáky, kteří se stávají otroky a nepotřební musí zemřít.

Takže jste měla pocit, že jste byla úspěšná?

Jasně, měla. Jenže ta informace o jednání potom pro obyvatele Slovenska z úst slovenské europoslankyně Bauerové vyzněla úplně jinak. Takže proto jsem se musela do EP vrátit. Já jsem slovenské tiskové agentury informovala, že poslankyně neříká pravdu a ony to také tak zveřejnily. Mohu to dokázat. Nikdy neříkám nic, na co nemám důkazy. Vím, že proti mně stojí velmi silná politická a ekonomická skupina. Mne už ekonomicky úplně zničili. Jediné, co mi nemohou vzít, je mé svědomí a má čest. To si nenechám sebrat od nikoho. Ale nemohla jsem dopustit, aby vládnutí Dzurindova kabinetu dál používalo ignoraci vůči obyčejným lidem, a fyzické a psychické nátlaky. Proti tomu bojuji, proto jsem šla do Bruselu.

Jak jste se tam dostala?

Do ruky mi v Bratislavě dali už jízdenky. Ani nevím, kde se na ně sebralo, peníze byly asi od těch nejchudších. Po příjezdu do Bruselu jsem neměla jediné euro. Dostat se do Bratislavy z východu Slovenska bylo obtížné, ale podařilo se to. Jenže už jen pro tři stačily peníze, původně nás bylo pět. Cestou jsem se ještě zastavila na mítinku v papírně v Ružomberku, kde je situace závažná. Všude budu vyprávět, jak nás vláda ponižuje a vlastně porušuje práva a zákony, které sama vydala. Podle toho, jak to v SR vypadá, my nemáme práva, jen povinnosti.

Máte konkrétní příklad?

Mám odpověď z Národního inspektorátu práce, který po mé první hladovce před U. S. Steel v Košicích, kde jsem pracovala jako jeřábnice, udělal v podniku hloubkovou kontrolu. Dělala se tak, aby se našlo co nejméně porušení ze strany zaměstnavatele, snažili se odhalit co nejméně jeho prohřešků. Přesto uvedli do výsledné zprávy porušení předpisů ve 33 případech s dodatkem, že to je velmi dobrý stav proti ostatním slovenským podnikům, tak co vlastně chci. Já ale říkám, i když jen v jednom případě poruší zaměstnavatel předpisy, tak má nedostatek odstranit, ale nejen to, má za to být postižený.

A to se neděje.

Mně vlastně napsali, že jen ve 33 případech jsou nedostatky. A nic se neděje. Když jsem to četla, nevěřila jsem. Vždyť zákony mají platit. Pro všechny. Když zaměstnanec poruší řád v jednom jediném, hned s ním rozvážou pracovní poměr. A zaměstnavatel ve 33 případech může?

Vraťme se k Bruselu.

Když jsem tam bez haléře dojela, tak Stanislav Suja, asistent poslance Ransdorfa, nás přijal a hned zorganizovali peněžní sbírku. Z vlastních kapes dali finance, abychom tam mohli přežít. Pátý den se nás ujali belgičtí občané. Kontaktovali jsme se s jejich odbory, navštívili jsme studenty z různých zemí, které jsme informovali o tom, co se děje na Slovensku, aby vzdělaná mládež mohla doma varovat, čemu se má předejít. Cítím to jako povinnost. Neberu to, že jsem Slovenka, ale že jsem člověk. Jsme lidé, kteří mají právo na důstojný život. Je jedno, kdo jakou řečí mluví a v jaké zemi žije.

Co je na Slovensku nedůstojné?

Např. když ze SR vycházejí takové hlášky, že životní úroveň se zvyšuje. Přitom skupina bohatých žije na úkor té druhé, daleko větší, méně majetných a nemajetných. Dokonce u nás už zavedli - říkám tomu nucené práce nezaměstnaných. Ti musí dělat za 1500 Sk. Tuto měsíční mzdu vyjednal stát. Na to nemá právo domlouvat ji za pracující. Ti lidé nemají než dvě ruce. Bylo řečeno, že za to budou dělat dvě hodiny denně. Teď už pod nátlakem pracují osm hodin. Dělají tu nejhorší práci.

Takový plat je hluboko pod minimální mzdou.

No jasně. Takhle se vlastně počet nezaměstnaných zvyšuje. Zaměstnavatelé mají tak v rukách lidi, kteří jim práci vykonávají zadarmo. A když mají tyhle, proč by brali jiné, i když by to bylo jen za minimální mzdu. Já to nazývám otrokářstvím 21. století.

Domníváte se, že teď po druhé, listopadové, návštěvě v EP informovanost na Slovensku o vaší cestě bude lepší, že poslanci si už nebudou vymýšlet?

Budou. Podle mne to bude ještě horší.

Proč?

S pány bojuji už čtyři roky - veřejně jsem vystoupila až letos 2. června hladovkou, ale tento těžký boj začal daleko dřív. S U. S. Steel jsem jako jeřábnice jen zčásti vyhrávala. Třeba jsem musela vystoupit z odborů, abych mohla hájit zájmy zaměstnanců. Je až neuvěřitelné, když na to teď pomyslím, čeho všeho jsou zaměstnavatelé schopni.

Čeho?

Na začátku mě oslovila odborová organizace Metalurg a chtěla, abych podepisovala zfalšovaná měření. Šlo o hlučnost v provozu. Celá akce měla probíhat jako optimalizace pracovních míst. Měla dopadnout tak, že lidem se vezmou peníze, příplatky za ztížené pracovní podmínky, neudělají se žádná opatření, aby se něco zlepšilo, protože podle protokolů s nepravdivými údaji bude hlučnost v normě, takže na finanční ohodnocení nebudou mít nárok. Pracovníci by byli přeřazeni do první kategorie (tj. na pracovišti není hluk), přestože by dál dělali v nejtěžších podmínkách. A zaměstnavatel se tímto zbaví veškeré odpovědnosti.

Byla jste v pokušení podlehnout nátlaku?

Začala jsem proti tomu bojovat. Takové svinstvo neudělám, řekla jsem. Abych problém veřejně prodiskutovala, na vlastní náklady jsem zorganizovala v květnu 2001 v hotelu Centrum v Košicích setkání vrcholového vedení U. S. Steel, odborů, včetně osob, co mě nutily k podpisu, zaměstnanců - i z jiných podniků U. S. Steel - a nezávislých. Jako nezávislého jsem pozvala katolického faráře z Moldavy nad Bodvou, kde žiji, protože jsem si myslela, že ten nebude lhát, neboť jsem věděla, do čeho jdu. Pozvala jsem i lékařku, která umí určit, jaký hluk je škodlivý.

Slibovala jste si snad převratný úspěch?

Chtěla jsem, aby tyhle praktiky přestaly. Ale pan ředitel studené válcovny mě před všemi účastníky diskriminoval. Vyhlásil, že paní Cingeľová nemá právo takovou schůzku organizovat, přestupuje tím svou pravomoc a lidé ji nemají co poslouchat. Pak odešel. Přijala jsem od jednoho z přítomných kávu, kterou jsem já zaplatila. Za celý den jsem vypila jen tuto jednu kávu.

Druhý den ráno jsem se už nepostavila na nohy. Dva týdny nedokázali lékaři určit diagnózu. Dnes myslím, že ani nechtěli, byly tu úzké vazby s mým podnikem. Půl roku jsem byla na vozíčku a mám poškozené nervy v nohách. Domnívám se, že to bylo v důsledku té kávy, že jsem tam v ní něco vypila.

Říkáte mi, že vás otrávili?

Mne samotnou by to vůbec nenapadlo. Ale do nemocnice za mnou přijel docent z Rakouska, kamarád. Věděl jen, že najednou nechodím. Při běžném rozhovoru se náhle zeptal, poslyš a neotrávil tě někdo? Ale on netušil nic o mých problémech v práci. Tehdy jsem o tom začala přemýšlet, a je to velmi pravděpodobné. Lékaři mi říkali, že z vozíku už nevstanu. Ale naštěstí zase chodím.

Přes tohle všechno jsem tenkrát U. S. Steel ještě věřila. Říkala jsem si, když má ty finanční problémy, mám nějaké vinice, dám jim je.

To myslíte vážně?

Po měsíci v nemocnici, když jsem se vrátila domů, jsem zavolala ředitelku pro vnější vztahy, ať mě navštíví a před svědky jsem jí navrhla, že přestože nemám nic než ty vinice, 12 hektarů, daruji je U. S. Steel, aby nesebrali peníze svým zaměstnancům na základě falšování údajů o hluku. Teď si asi myslíte, že jsem nemocná, protože běžně lidé myslí jen na sebe.

No právě.

Já jsem ale přesvědčená, že pokud se lidé kolem mne trápí, tak já se nemohu mít dobře. Ani nechci. Radši pak rozdělím, co mám.

Vzali si vinice?

Ne, ignorovali tuto moji nabídku, nereagovali na ni.

A jak to tedy dopadlo s testováním hluku?

Když jsem se vrátila do práce zase na svůj jeřáb, už jsem nebyla odborovým předákem, byl už dosazen jiný člověk, který zfalšované formuláře podepsal. Příplatky byly odebrány. Tehdy začal můj další zápas. Úspěšný. Vystoupila jsem z Metalurgu a zahájila boj sólo Cingeľová . Protože jsem věděla, jakým způsobem to dělají, mohla jsem to dokázat.

Co váš nápor obnášel?

Donutila jsem zaměstnavatele, aby si se mnou sedl na nejvyšší úrovni za stůl. Vyjednala jsem opakování měření, ale už předtím jsem zavolala různé instituce, např. státní hygienu. Začala jsem se učit právo a vše potřebné, abych nebyla snadnou kořistí pro podnikové právníky. Mysleli si, že mě lehce položí na lopatky a psali o jednání v podnikových novinách Ocel východu. Jenže už také museli uvést, že hluk je nad normu.

Takže jste zvítězila?

Dokázala jsem, že příplatky odebrali lidem neprávem. Řekli mi ale, že nemohu zastupovat všechny pracovníky rizikových pracovišť, jen ty nejbližší kolem sebe. Bylo nás tedy 33 včetně mne. Nám vrátili vše, na co jsme měli nárok na rizikovém pracovišti.

Tím to skončilo?

Naopak. Začali mě navštěvovat známí i neznámí a žadonili, ať je zastupuji. Byla jich spousta. Na odbory se nechtěli obrátit. Ale já jsem tady udělala velkou chybu. Vyzvala mne i další odborová organizace v U. S. Stell, Kovo, abych jako Cingeľová zastupovala zájmy zaměstnanců U. S. Steel, kteří jsou v jejich odborech. Dostala jsem pověření, úspěšně jsem začala jednat. Ještě jsem nebyla členem Kovo.

To mělo nějaký význam?

Zdálo se mi, že je to slušná organizace, co opravdu dělá vše pro lidi, tak jsem tam vstoupila.

Jak to dopadlo?

Tak to dopadlo - udělala jsem už 90 % měření. Vyjednala jsem, že u všech budu přítomna. Vše jsem dělala bezplatně. Pracovala jsem na tři směny, dvě tři hodiny spala v šatně, běžela na jeřáb, pak na měření. Bylo to namáhavé, ale dělala jsem to pro lidi. Byla jsem už ve výboru, rychlý postup, ale lidé by se bouřili, kdyby mě tam nedali. V té době mi předsedkyně, moje kamarádka, řekla: víš co, Zuzo, bude i tobě dobře a víš, jak jsou ti lidé hloupí, dostaneš pět milionů korun, ale dej už pokoj, já to dokončím. Myslela jsem, že sním. Tolik práce v tom, celý můj život. Žertuje, nedám jim pokoj, řekla jsem si a pustila to z hlavy.



Dělala si legraci?

Nevypadalo to tak. Začaly na mě strašné útoky, psychický nátlak. Lidé se mnou nesměli mluvit, nedali mi čas najíst se. Ještě jsem ani nesešla z jeřábu a už mi předák hlásil, že jsem byla půl hodiny dole, proto mi strhnou peníze. Šikana, ale snášela jsem to. Bránila jsem se útokem. Odmítala jsem např. podepsat protokoly o všech školeních, která ve skutečnosti neproběhla. Já přísně dodržovala všechny bezpečnostní předpisy. A žádala splnění všech, na které po mně chtěli podpis. Na jeřábu musí bezpodmínečně být bezpečnostní páka. Neměla jsem ji, ale chtěli podepsat, že ji mám. Dvě hodiny jsem stávkovala. Zbytek provozu tak nemohl pracovat. Zavolala jsem revizního technika, aby to vyřešil.

Takové podmínky se ale nedají dlouho vydržet?

Stupňovalo se to, tak jsem se rozhodla obrátit přímo na amerického majitele podniku. Tvrdil, že o ničem neví. Pak mi nabídl 10 milionů Sk, jen ať už dám pokoj, lepší práci pro mé dva syny - kteří v U. S. Steel také pracují a nemají to lehké - k tomu vlastní kancelář, 40 tisíc měsíčně a náplň práce, kterou si určím. To mne jen ještě víc naštvalo. Řekla jsem pouze: chci jen, co mi patří, ale dejte to tak každému. Na měření hluku už mne samozřejmě nevolali. Pak mě někdo na noční směně praštil do hlavy.

Měla jsem otřes mozku a měsíc jsem marodila. Zkusili ze mne udělat i psychicky nezpůsobilou. Ještě jsem nebyla v pořádku a už po dvou týdnech nutili lékařku, ať jdu na psychotesty. Došlo až k tomu, že jeden lékař o mně vydal v jeden den dvě vyjádření. Že jsem psychicky narušená, a že jsem způsobilá pracovat na jeřábu. Tím to nekončilo. Poslali mne na počítačové vyšetření. Nasadili program pro piloty. To nikdy žádný jeřábník z U. S. Steel nemusel absolvovat, jen já.

Propadla jste?

Udělala jsem to. A pro ně asi tak nečekaně dobře, že se mi nakonec omluvili. Ale dozvěděla jsem se, že můj úraz nikdo nehlásil a policie nic nevyšetřuje, tak jsem podala trestní oznámení. Tvrdím, že mě chtěli zabít. Po tom všem jsem se od majitele dozvěděla, že se se mnou zachází stejně jako s každým jiným zaměstnancem U. S. Stell, takže si nemám nač stěžovat. Napsala jsem jim, s Cingeľovou tak zacházet můžete, vydrží to, ale s jinými ne. Proto jsem zahájila před podnikem protestní hladovku, jen s tabulí Neprodám právo být člověkem .

Kolik dní jste protestovala?

První noc mi rodina chtěla přinést teplé prádlo, ale nedovolili jí dát mi ho. Zakázali mi i cestu na záchod, 31 hodin mě tam nenechali jít. Až šéfredaktorka Ocelu východu mě tam dovedla. Po třech dnech jsem se chtěla vrátit do práce, jenže už mě nepustili za bránu. Odvezli mě do nemocnice, že prý se bojí o mé zdraví. Už bylo objednané psychiatrické vyšetření. Pak mě neprávem propustili, protože jsem nenastoupila na směnu. Ještě jsem hladověla 12 dní. V slunci, vichru i dešti, kdy se mi vysmívali, ponižovali mě, ochranka mě jednu noc zkopala jako psa.

Pořád jste věřila, že něčeho dosáhnete?

Po 12 dnech jsem usoudila, že protestovat před U. S. Steel je zbytečné a přesunula jsem se před ústavní soud do Košic. Tam se ke mně chovali hezky. Slíbili, že vše se vyšetří. Následovala kontrola z Národního inspektorátu práce, která našla jen těch 33 narušení ze strany mého podniku. Pak jsem odešla do Bratislavy před úřad vlády. Lidé mě všude přijímali velmi dobře, i na mém pochodu z východu země do metropole a dál cestou do Bruselu.

Musím protestovat. Každý má právo na důstojný život v zemi, kde se narodil. U nás staří nemají co jíst. Mladí musí za prací do Čech. Ptám se, proč máme brát práci svým bratrům. Jen proto, že ji budeme dělat laciněji. Češi pak musí do Německa a dál, a tam je vždy nevidí rádi. Jiné je, když jdu za výdělkem proto, že chci, než když musím. Někdy není ani za co odejít do ciziny.

Proč jste teď přijela do Prahy?

S Čechy jsem se zkontaktovala v říjnu na Evropském sociálním fóru v Londýně. Chci informovat občany ČR o tom, co se událo na Slovensku, že reformy, o nichž pravice tvrdí, že mají sociální charakter, jsou vlastně reformami, pošlapávajícími všechna lidská práva a důstojnost. Přišla jsem varovat. Není pravda, že SR v důsledku těchto reforem ekonomicky prosperuje. Stáváme se jen novodobými otroky, nastala doba odstraňování nepotřebných, doba odstraňování starých, nemocných a neposlušných mladých lidí.

Jste na Slovensku ve spojení s KSS?

Během hladovky před U. S. Steell byl Jozef Ševc, předseda KSS, jediným politikem, který mne tam osobně navštívil a mluvil se mnou, přestože mu to zakázali. Teď po návratu na Slovensko jsem rozhodnuta navštívit představitele ÚV KSS, abych se dohodla o spolupráci. Chtěla jsem založit vlastní politickou stranu. Ale když vidím, jaký tlak je veden na komunisty - Dzurinda nedovolil, aby působili ve Výboru na obnovení Vysokých Tater - chci se připojit k nim. Záleží na jejich stanovisku. Pokud bude záporné, vytvořím vlastní stranu. Podporuje mne mnoho lidí, kteří za mnou jdou na základě toho, co mám za sebou.

Musím ještě zmínit české komunisty. Slíbili mi v Bruselu, že nám budou pomáhat. Chtějí bránit všechny, kteří jsou utlačovaní. Za to jsem jim vděčná. Zvlášť poté, kdy jsem se v EP v podvýboru pro lidská práva, po přednášce jak práva lidí dodržovat, od Daniele Smajda dozvěděla, že v Unii se zajímají o jejich porušování jen v zemích mimo EU.

Z čeho žijete?

Teď z ničeho. Ale třeba od mladých Čechů z Iniciativy pracujících a mládeže jsem dostala více než 20kilový balík potravin. Za ten chci poděkovat. Ten nám fakt život zachránil. Nebo Romové mi přinesli půl pytle brambor. Doma mi vypínají elektřinu, plyn. Ekonomicky mě zlikvidovali. Počítala jsem s tím, když jsem se do tohoto boje pouštěla a nelituji. Nevzdám se. Chci chodit mezi lidi a otvírat jim oči.

Nic vás nezastaví?

Ne. Co ještě může přijít horšího?



3. prosince 2004, Jiřina VÁVROVÁ

OCEL

Reakcia na komentár
""

Meno (alebo prezývka):  
E-mail:  
Titulok (nadpis komentára):  

A ešte kontrolná otázka: Koľko písmen je v slove "hejrup"?



Základom tohto webu je redakčný systém phpRS napísaný v jazyku php.
Úprimná vďaka za pomoc pri jeho úprave patrí (v chronologickom poradí)
Viliamovi Búrovi, Robertovi Zelníkovi a Petrovi Gočevovi.